Perličky na dně

Těžce rozporuplné. *Smrt pana Baltazara (Menzel) - Menzelův styl mi prostě vadí. ***Podvodníci (Němec), *****Dům radosti (Schorm) - Takový vesnický šíblý surrealistický malíř je konfrontován s odporným(i) pojišťováky. Velmi nadčasové. ****Automat svět (Chytilová) - jako obdivovatel Boudníka nemůžu jinak. ***Romance (Jireš) - Úžasný konec, malé cikáně chčije na masu jdoucí z práce, se slovy vypravěče: kdoví, třeba je tohle budoucí prezident.... (03.03.2009)

Pět režisérů (ke kterým bych snad přidal šestého, Ivana Passera, s kraťasem Fádní odpoledne) se sešlo, aby zfilmovali Hrabalovy povídky. Jedná se veskrze o známá jména jako Menzel, Chytilová či Němec. Z každé povídky jde cítit Hrabalův rukopis. Celý film je černobílý, výjimkou je pouze Schormovo zpracování Domu radosti, které je v barvě. Jednotlivé příběhy jsou dosti odlišné, ať už kvalitativně či tématicky, ale rozhodně jsou do jednoho Hrabalovsky úsměvné. (30.04.2007)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)

Zvláštní případ povídkového filmu, ve kterém se kvality jednotlivých krátkých filmů nedají jednoduše zprůměrovat. Jakoby ty filmečky snad ani neměly nic společného. Ano, Chytilová by vyčnívala z každé režisérské sestavy, ale i zbytek je možná až příliš různorodý. Paradoxně tedy hodnotím výše oba krátké filmy, které se do tohoto pásma nevešly, přičemž Fádní odpoledne Ivana Passera ční vysoko nad všemi pěti částmi tohoto titulu. (21.02.2015)

Menzel - zklamání, 2/5; Němec - zajímavá pointa a reflexe stáří, 3/5; Schorm - perfektní prokreslení specifických charakterů i atmosféry, 4/5; Chytilová + Jireš - obojí s výrazným pojetím ženských postav a sexuálním podtextem, šedesátá léta a přesto je koketování s divákem dovedeno k dokonalosti, 5/5. (18.08.2010)