Pearls of the Deep
VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (142)
Tyhle Hrabalovy povídky mne nijak nenadchly. V 60. letech přišla tzv. nová vlna, která dávala prostor nehercům a ukecanosti. Tato ukecanost může být v některých případech vtipná, jindy už méně, a to je právě případ Perliček na dně. Až poslední povídka Jaromila Jireše, o cikánce, kterou za 35 korun ulovil na šuk Ivan Vyskočil se mi opravdu líbila. "Kolik ti je?" "25" "Voko bere" ()
Strašně mi vadilo, jak je to pohromadě a jela jedna povídka za druhou. Vidět to rozsekaně, každou zvlášť, ve svůj vlastní okamžik, určitě by jednotlivě dopadly lépe, než takhle v celku. Bavily mě jen první dvě povídky a ta poslední, ta si nejvíce. Třetí a čtvrtá nic moc, ale uškodilo jim nejvíce asi to, že právě byly součástí, středem, jednoho celku. ()
první čtyři povídky se snad předháněly, která bude horší... naštěstí zde platí rčení "to nejlepší na konec", u Jirešova dílka jsem se konečně pobavil, to rádobyumění předtím bylo vážně utrpení. zřejmě nejsem dost hrabalamilovný, ale ani velká režisérská jména tomuto faktu moc nepomohla. celek: 40% ()
Pět režisérů (ke kterým bych snad přidal šestého, Ivana Passera, s kraťasem Fádní odpoledne) se sešlo, aby zfilmovali Hrabalovy povídky. Jedná se veskrze o známá jména jako Menzel, Chytilová či Němec. Z každé povídky jde cítit Hrabalův rukopis. Celý film je černobílý, výjimkou je pouze Schormovo zpracování Domu radosti, které je v barvě. Jednotlivé příběhy jsou dosti odlišné, ať už kvalitativně či tématicky, ale rozhodně jsou do jednoho Hrabalovsky úsměvné. ()
Tohle povídkové filmové leporelo mi přijde hodně nevyvážené a bez nějaké jednotící tematické linky. Poetizace motorkářského závodu v podání "hrabalovského specialisty" Menzela v první povídce moc dobrá. Závěrečná povídka o cikánce ala typický Jireš 60. let (s řadou dokumentárních záběrů) taktéž. Ještě druhá povídka natočená Jiřím Němcem je sice (asi i logicky) dost statická, ale závěrečná pointa a záběr na funebrácké auto odvážející oba zemřelé "podvodníčky", tomu dodává zajímavý rozměr. Ale co si počít s prostředními, na můj vkus dosti bizarními, povídkami? (viz dům pomalovaný obskurně naivními malbami v jediné barevně natočené povídce Dům radosti či závěr povídky Automat svět s flirtující nevěstou pobíhající v nečase po venku, jejíž šaty nakonec skončí jako záchyty pro malé stromky). No nezbývá asi, než si spolu s postavou jednoho pojišťováka ze třetí povídky říct: "Některý věci nech tak, jak jsou…" ()
Galerie (25)
Photo © MALAVIDA
Zajímavosti (16)
- Povídka "Automat svět" byla natočena Věrou Chytilovou, která poprvé a naposled točila podle literární předlohy, jak sama uvedla. (M.B)
- Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" vzpomínal, jak si spolutvůrci rozdělovali jednotlivé povídky: "V suterénu hotelu Palace nás kolem pana Hrabala sedělo pět. Jaromil, Honza, Ivan, Evald a moje maličkost. Věra Chytilová se té schůzky z nějakého důvodu nemohla zúčastnit a požádala mne, abych jednal za ni. Došlo k rozporu. Věra si vybrala stejnou povídku, jako Ivan Passer - 'Automat Svět'. Musel jsem před Ivanem obhájit, proč by ji měla točit Věra, a nahonem jsem improvizoval důvody. Vykládal jsem o tom, že Věra má k povídce intimní vztah, protože její otec byl restauratérem, a plácal podobné hlouposti. Ivan se té povídky nakonec ve prospěch Věry džentlmensky vzdal. Později se rozhodl pro 'Fádní odpoledne', povídku, která podle mého soudu dopadla ze všech našich zfilmovaných povídek nejlíp. (...) Potom, co jsem vymyšlenými důvody hájil Věřiny zájmy, byl jsem zvědav na to, proč si Věra doopravdy vybrala z Hrabalových povídek zrovna 'Automat svět', a zeptal se jí na to. Její odpověď mi vzala dech. Podívala se na mne klidně a svou typickou zpěvavou dikcí zaráčkovala: 'Nóóó, prrrotože jsem od něj nic jinýho nečetla!' Měl jsem v tu chvíli chuť ji praštit. Pro mne, který od Hrabala tenkrát hltal každé písmenko, to bylo hrozné kacířství. Chtěl jsem Hrabalovi filmem sloužit. Věra naopak Hrabalův text použila, aby tlumočila samu sebe. Myslím, že tady je klíč k tomu, proč, ač jsme si s Věrou během studií tak dobře rozuměli, jsou naše filmy diametrálně odlišné." (NIRO)
- V povídce "Smrt pana Baltazara" si zahrál miniroličku cyklisty, který předjíždí vůz, sám režisér Jiří Menzel. (sud)
Reklama