Perličky na dně

první čtyři povídky se snad předháněly, která bude horší... naštěstí zde platí rčení "to nejlepší na konec", u Jirešova dílka jsem se konečně pobavil, to rádobyumění předtím bylo vážně utrpení. zřejmě nejsem dost hrabalamilovný, ale ani velká režisérská jména tomuto faktu moc nepomohla. celek: 40% (22.01.2009)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)

Vydařené spojení Hrabalových námětů a české režisérské elity. Díky autorovi působí Perličky konzistentně, zároveň však nese každá povídka rukopis svého autora. Již zde se ukázalo, že je to Menzel, kdo dokáže Hrabala převést do filmu s nadhledem a nejsdílněji pro široké publikum. Jan Němec však svým příspěvkem nijak nezaostává. Jeho kraťas je možná nejpůsobivější z celého kompletu. Záběry starých mužů drmolících o svých pradávných úspěších se dotknou diváka mrazivou blízkostí konce. Ač jsou Podvodníci veselí, přeci jen nutí člověka přemýšlet o nepříjemných věcech, které tu vždy jsou a ze všech tvůrců jde Němec pravděpodobně nejhlouběji. U Schormova filemčku se divák mínrě zahřeje humornými dialogy, úžasným herectvím neherců a pitoreskními malbami, ale jako břitva působí syrová a temná varhanní hudba doprovázející mírně surealistické podobenství ilustrující běžný život inkriminovaného malíře, dokazující že ambice tohoto režiséra sahají do vod ryzího umění. Ani Chytilová nikterak nepolevuje a nekompromisně do Hrablovy povídky otiskuje to své, zároveň však nechvává nahlédnout i do tvroby malíře Boudníka. Automat Svět je tak pomylsným průnikem umění tří uměleckých osobností. Jirešova Romance je pak příjemnou hřejivou a zábavnou tečkou za Perličkami. Tento povídkový řetěz nemá slabšího článku, jeho jedinou nevýhodou je jeho základní koncepce. Přeci jen povídka, byť sebelepší, je-li samostaná nemá nikdy dostatečný prostor, aby dosáhla takového efektu jako román, respektive film. (27.09.2010)

Zfilmování někdy takřka nezfilmovatelných literárních předloh předními osobnostmi československé filmové vny šedesátých let je přehlídkou její síly a možností, které tehdy stále byly více potencialitou než skutečností. Zobrazení motocyklových závodů v první z nich je mimořádně zdařilé; mimo vlastní tragédii se Menzelovi podařilo podat i přesný obraz nálad nejen diváctva, ale přesahově i veřejnosti té doby. Trestí pábitelství je Schormův příspěvek. Němcovy "scény z předpeklí" konce života jakoby předjímaly zralá Hrabalova díla (HARLEKÝNOVY MILIÓNY). Prakticky vše o pohostinství komunistické doby šedesátých let zachycuje Věra Chytilová. Relativně nejméně přesvědčivý je Jaromil Jireš. Celek PERLIČEK je možné hodnotit jako experiment jak výsledného tvaru, tak jeho jednotlivých stavebních kamenů-filmových povídek. Jako experiment s mnohoznačnými výsledky a následnými až protichůdnými interpretacemi. (26.12.2010)

Na mě nejvíce zapůsobila ta pestrost přístupů k hrabalovské poetice - nejdokonaleji (a s největší úctou) ji podle mě vystihl Jan Němec, na mě však nejvíc zapůsobilo expresivnější a živelnější pojetí Evalda Schorma, i když hlavně snové scény působily trochu manýristicky. Menzel naopak Hrabala mírně podřídil své vlastní poetice, pod níž sice mizí drsnost života a jde spíše o povrchové pábení, ale vykreslení prostředí a svrchované filmařské pojetí nabízí požitkářský zážitek. Snímek uzavírají dvě konvenčnější povídky, které se Hrabalovi více vzdalují - Chytilová vsadila na autenticitu a prvky stylizaci jsou ryze jejím vlastním kladem, který působí trochu cizorodě a již spíše ohlasuje poetiku Sedmikrásek a Ovoce stromů rajských jíme - Boudník je však fascinující, stejně jako ukázka jeho uměleckého tvoření. Jireš natočil okouzlující historku s nespoutanou a života znalou cikánkou, kde sice zní vytříbené Hrabalovy dialogy-monology, ale zbytek je spíše módní a atraktivní záležitost. Kdyby se k prvním třem povídkám přidaly syrově poetické Sběrné surovosti, vznikl by spisovatelově poetice daleko bližší tvar. (23.02.2012)