Perličky na dně

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)

Povídkové filmy moc rád nemám (vlastně jediný, který se mi opravdu líbí, je Jarmuschova Noc na Zemi a také jeho Tajuplný vlak, ale tam je ta "povídkovost" trochu sporná), tady se sice většině autorů (Menzelovi, Němcovi a Schormovi) podařilo přenést na plátno hrabalovskou poetiku (často míjejících se) pábitelských monologů, krutost všedního života a stálou přítomnost smrti, ale za vrcholy považuji dva segmenty, které ve filmu nejsou a na DVD je najdete v bonusech- Herzovy Sběrné surovosti a především Passerovo Fádní odpoledne. (27.08.2008)

Naprosto jedinečná záležitost, u které potom v podstatě zůstal jen režisér Menzel. Bohumil Hrabal vytvářel jedinečnou formu povídek. A kdo jiný, než mladí nadšení absolventi filmové školy, mohli tyto povídky, alespoň částečně, zpracovat. Naprostá osobitost a autentičnost povídek je nádherná. Jsou to jen a jen dialogy, pábitelské, nicotné, ovšem ze života. Tohle je nezpochybnitelný filmový underground. Točit Hrabala, je vskutku velmi obtížné, nicméně tady se to skutečně povedlo. Každá povídka má svojí atmosféru, ať už silnější, nebo slabší. V celku je to ovšem velice povedené. Povídka Dům radosti je pro mě absolutní vrchol toho zmíněného filmového undergroundu, který už je v současnosti nadobro ztracen. Děsivá hudba a překrásný, absurdní vývoj povídky. Od té doby, co jsem viděl filmeček poprvé, vyhledávám každý film režiséra Schorma. Tímto mě absolutně dostal. (01.10.2012)

Tohle povídkové filmové leporelo mi přijde hodně nevyvážené a bez nějaké jednotící tematické linky. Poetizace motorkářského závodu v podání "hrabalovského specialisty" Menzela v první povídce moc dobrá. Závěrečná povídka o cikánce ala typický Jireš 60. let (s řadou dokumentárních záběrů) taktéž. Ještě druhá povídka natočená Jiřím Němcem je sice (asi i logicky) dost statická, ale závěrečná pointa a záběr na funebrácké auto odvážející oba zemřelé "podvodníčky", tomu dodává zajímavý rozměr. Ale co si počít s prostředními, na můj vkus dosti bizarními, povídkami? (viz dům pomalovaný obskurně naivními malbami v jediné barevně natočené povídce Dům radosti či závěr povídky Automat svět s flirtující nevěstou pobíhající v nečase po venku, jejíž šaty nakonec skončí jako záchyty pro malé stromky). No nezbývá asi, než si spolu s postavou jednoho pojišťováka ze třetí povídky říct:  "Některý věci nech tak, jak jsou…" (17.04.2022)

Pět režisérů (ke kterým bych snad přidal šestého, Ivana Passera, s kraťasem Fádní odpoledne) se sešlo, aby zfilmovali Hrabalovy povídky. Jedná se veskrze o známá jména jako Menzel, Chytilová či Němec. Z každé povídky jde cítit Hrabalův rukopis. Celý film je černobílý, výjimkou je pouze Schormovo zpracování Domu radosti, které je v barvě. Jednotlivé příběhy jsou dosti odlišné, ať už kvalitativně či tématicky, ale rozhodně jsou do jednoho Hrabalovsky úsměvné. (30.04.2007)