Kameňák 2

Zdá se, že drzost a neumětelství režiséra Trošky ruku v ruce klesají už POD pomyslné dno. Druhý Kameňák je uveden titulkem avizujicím, že podobnost postav dílu prvního se skutečnými lidmi je podobností čistě náhodnou. Nejde však ani tak o ztotožnění se řadového diváka s některou z blbých postav, ale o alibismus vyvracející záměrnost Troškových narážek na filmové kritiky (recenzenty). Pánové Jaroš (mj. Týdeník Rozhlas) a Baldýnský (mj. Premiere - byť Baldýnského zařazení do K.II. má širší podtext jeho veselého konfliktu s režisérem) se tak nemusí urážet - to, že ve "dvojce" jejich jména nesou dva pacienti psychiatrie je náhoda. Jestli tohle není nebetyčná drzost, tak nevím... Co se týče Troškova filmařského neumětelství (a to na tom nebýval tak špatně! - "Princeznu Jasněnku" považuji za výbornou pohádku a jedinou na kterou jsem já osobně ochoten dívat se opakovaně), dosahuje toto v Kameňáku limitní meze. Zápletka s "tekutou Viagrou" a sexuálně stimulovanou důchodkyní (jako léčbu po zhlédnutí její kreace doporučuji film Harold a Maude, jehož hrdinka Maude je stejně stará jako babka z Kameňáku, tj. 79 let), stejně jako splácávání vtipů do podoby scénáře, je ještě níže než kvalitativní úroveň opileckých zápisků v zaplivané putyce. To, že na souvislost mezi kradenou "viagrou" a sexuálním apetitem důchodkyně, přijde "šerif Vydra" až v polovině filmu, svědčí jednak o debilitě postavy, ale i o debilitě tvůrců, kteří nebyli schopni vymyslet cokoliv nosnějšího a polovinu filmu zaplácali čtyřmi znásilněními mladých mužů kostnatou babkou. Film je zcela prost souvislostí a vývoje - slova jsou jen bezobsažnou výplní mezi jednotlivými vtipy. Zatímco u některých filmů jsme na sebe hrdi, když odhalíme scenáristickou kličku, u Kameňáku zažijeme pocit zcela odlišný - rozčilení z toho, jak mohou být berličky pisálků tak okatě zřejmé (záměrně používám tato dvě synonyma vedle sebe). Pohyb kamery je "v Kameňákově" neznámým pojmem a je jedním z faktorů, který přispívá k naprosté sterilitě výsledného obrazu. Hudební složka už je projevem naprostého diletantství. Něco jako souhra obrazu a zvuku je pro Trošku neznámým pojmem, i věc tak banální jako synchronizace hlasu a pohybu úst je tomuto "filmu" (co má Kameňák společného s filmem, kromě toho, že byl promítán na plátno?) cizí. Odůvodnění toho, proč Troška "vtipně" naráží na Cikány a Židy (jméno jedné z postav: Kohn), mi uniká, neboť jeden "cikánský" a nula "židovských" vtipů za odůvodnění snad nelze označit. Alespoň myslím. Troška se v jednom rozhovoru přiznal, že postavu zelinářky psal na tělo H. Růžičkové - jak lze psát postavu, která disponuje jednou charakteristikou (věští z čočky), někomu na tělo je další věcí, která mi uniká. Tento film není zábavný ani svou špatností. Lidová zábava se zpravidla nerovná přílišné kvalitě, ale tohle je opravdu moc. Troška, jehož lze s gustem označit x přízvisky z kategorie "kat vkusu" apod., přišel s filmem, s jehož kvalitami i jistou diváckou oblibou pochopitelně nic nenaděláme. Můžeme se ale těšit z toho, kolika relevantními argumenty lze naši averzi ke Kameňáku II. podložit. (03.01.2005) (méně) (více)