Sedmikrásky

Sedmikrásky, můj pubertální strašák objevování československých filmů 60. let. No dobře, jdeme na to po čase znovu... Z uměleckého hlediska je film velmi zajímavě natočen, figuruje tu působivá kamera, zajímavá hra s barvami a obrazem. Pokud jde o děj, ten je, jak to už u některých filmů tzv. nové filmové vlny 60.let bývá, hodně chabý a originalita způsobující nadšení upadá do stereotypu a po nějakém čase může i nudit. Film je plný nadsázek, dá se při něm i zasmát, zvlášť scény z nočních podniků považuju za povedené, přítomní pánové u stolu jsou zajímavým osvěžením filmu, v jednom baru zase k tanci zní skvělá skladba Jiřího Šlitra se scatem v podání Evy Pilarové. Ovšem některé pasáže, ve kterých účinkují pouze "ty dvě žáby", jsou k nevydržení a působí až příliš provokativní i po 50ti letech od vzniku. A to jsou obě "žáby" neherečkami zahrané velmi trefně! Tady koukám, se jmenují obě Marie, ve filmu jsou ale oslovovány různými Jinými Jménami, většinou od J (Jarmilka, Jiřina, Julie,...). Z posledních 20ti minut mě zaujala snad jen scéna, jak jedou v malém nákladním výtahu. Velká luxusní hostina by myslím vyzněla lépe, kdyby se aspoň na chvíli v hotelu objevilo víc účinkujících. Pasáž s upratováním haly, kde si obě Marie šeptají, jaké jsou už dobré a hodné a budou konečně pracovat, a při tom servírují rozbité talíře a na to zvyšky pováleného jídla, tohle Chytilové opravdu nezbaštím, byť její myšlenky z tohoto filmu více méně chápu (alespoň myslím :o)). 55% (16.09.2016)

Tento film som musel vidieť viackrát, než som mu prišiel na chuť. Bolo nakrútených veľa filmov, ktoré slúžili režisérovi iba na to, aby sa zbavil svojich démonov alebo aby sa vybláznil. Z tejto druhej kôpky sú Chytilovej Sedmikrásky. Myslím, že je zbytočné hľadať v ňom nejaké veľké symboly, podobenstvá a posolstvá. Treba sa iba pozerať a baviť sa, aspoň tak, ako sa Věra Chytilová mohla baviť pri ich nakrúcaní. Po čase som si Sedmokrásky pozrel opäť a bavil som sa ešte viac, ako v predošlých prípadoch. Takže hviezdička navyše sa hodí. A porovnateľne ma bavia užívatelia, ktorí sa rozhorčujú nad filmom s intenzitou niekdajších súdruhov a veselo prideľujú hviezdičky Sawom a Lidským stonožkám. (13.10.2013)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)

Chytilovej sa podarilo natočiť pre niekoho mnohoznačný, pre druhého zase prázdny umelecký film bez deja, s prvkami surrealizmu, plného anarchie a s nestráviteľnými hrdinkami, ktorý má napriek všetkému spomenutému výborné tempo a rýchlo odsýpa. Toto dosiahnuť je myslím skoro až zázrak. Symbolika a metafory tu sú pospomínané, ja by som snáď len ten feminizmus tu zobrazený nebral až tak smrteľne vážne. Hlavne, že sú Márie skutočne šťastné. Pre mňa budú pomerne nadčasové Sedmikrásky navždy filmom anarchistickým a nie feministickým. A možno viac výtvarným dielom, ako hraným filmom. (03.02.2014)