Sedmikrásky

"Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem". Tento dovětek na konci filmu je jasnou definicí stylizované tvorby Věry Chytilové, kterou dala ihned soudruhům najevo, že to s ní rozhodně nebudou mít v budoucnosti lehké. Sedmikrásky jsou druhým celovečerákem Chytilové a zároveň její nejvíce experimentální záležitostí. Osobnost Věry Chytilové je originální a další snímky byly jejím naturelem a sžíravou kritikou socialistické společnosti a morálky pochopitelně nasáklé, což soudruhům v době temna dělalo obrovské problémy a její filmy jí zakazovali. To by ale nebyla Chytilka Chytilkou, aby se o svoje výtvory pořádně neporvala. A tak po celou dobu od svých filmových začátků do roku 1989 se se soudruhy hádala, málem kolikrát i rvala a svou výřečností a křikem je kolikrát udolala, že jí radši filmy nakonec do distribuce pustili. Díky Sedmikráskám si tato vyjímečná režisérka získala velký respekt po celém světě a svými filmy nasbírala mnoho fanoušků, mezi něž patřím i já. Nelze ještě nezmínit výtvarnou spolupráci Ester Krumbachové a obrazové barevné kompozice kameramana Jaroslava Kučery, který v té době byl manželem Věry Chytilové. "Všechno je zkažené, tak budeme zkažené i my!" (15.02.2019)

nejoriginálnější ženskej film ever...ale klidně to beru jen jako takovou blbost, je to prostě jen hra, někoho baví někoho ne, ale jak je vidět, spousta lidí má k tomuto filmu skoro osobní odpor, jako by je ten film byl urážel...někdo tam píše i něco o snobismu...je toho spousta, co toho dokáže tendle film vzbudit, a je to asi lepší než nevzbudit žádnou reakci... (29.04.2010)

"Chápeš to? "Nikdo nic nechápe."                                                                                                                                           Jako vždy u Chytilové skvělá kamera s vizuálními efekty doplněná příjemnou hudbou Jiřího Šlitra a topornou deklamací neherců. (08.02.2014)

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)

Na pomery filmové ( komerčné ), politické ( výsledok je história ) a sociálne ide o počin pekne namazaný. Vo väčšine prípadoch neskrývaná sexuálna príťažlivosť oboch mladých slečien, ich potulky svetáckym životom a forma. Z toho sa krútila hlava zrejme aj inde vo svete ( Veľká cena na Belgian Film Critics Association v roku 1969 ). Ťažko stráviteľný ešte aj v dobe dnešnej ( ale skôr iba z diváckeho, než sociálneho hľadiska ). (13.04.2018)