Vyhnání z ráje

Viděl jsem Salo, Caligulu, Begotten... ale až u tohoto filmu mě napadá slovo "extrém". Viděl jsem Sedmikrásky, ale až tady mě napadá slovo "experiment". Poprvé vidím Chytilové film z období po Kurvahošigutntágu. Čekal jsem čistý průser a úvod se zdál toto očekávání splňovat. Jestli jsem něco opravdu nikdy nechtěl vidět, tak nahatého Baryna z Bolkovy manéže. Do toho Polívkova filosofická diskuse s kolegou, jako vystřížená z TV debat s Donutilem a podobně kalibrovanými mysliteli. Celek působí odporně troškovským dojmem. Jenže záhy jsem začal s údivem zjišťovat, že tento škaredý film je vlastně velice hezky točený, a hlavně že dokonale funguje. Pregnantně, leckdy i velmi vtipně, popisuje trapnou lidskou všednost. Jen s tím detailem, že všichni rádoby aktéři jsou nazí. Totiž ti, kteří jsou určeni k tomu, aby plnili pokyny (a plní je rádi, chtějí přece být aspoň trochu u lizu). Zatímco vydavatelé pokynů jsou oblečeni. Nic nevystihuje dnešní společenskou realitu lépe. Lůza jsou ovšem všichni bez rozdílu (jedinou vyjímkou je postava paní Chantal) a trapně neadekvátní ambice mají rovněž všichni - to je ukazováno obzvlášť roztomile. Nemyslím, že bych si tyto kvality dodal sám jako divák, na to jsou nejrůznější mikroscénky na pláži příliš cílevědomě vystavěny. Úžasné také je, jak se zde na jednom prostoru, často nerozišitelně, prolíná trojí rovina skutečnosti: film, natáčení filmu a reálné žitíčko "herců". (Kdežto reálné žitíčko těch oblečených se děje v soukromí.) Režisér je zároveň "pan doktor", od nějž všichni čekají spásu (stvořitel a spasitel v jedné osobě, to odněkud známe).Takřka každý záběr, každý dialog si velmi šikovně pohrává s lidskou realitou, s našimi chtěníčkami, postojíčky, s naší hýčkanou důstojnostičkou. Ve všem, čeho si v tomto komentáři všímám, se po celou dobu ztotožňuje modus "tvorba" s modem "společnost" v nejrůznějších jejich aspektech. Postupně nabývá na důrazu motiv "hledání podstaty" a skrze extrémní trapnost, v níž celý film tkví, se Chytilové paradoxně daří, snad právě díky tomu, že stvořitelské umělecké ambice jsou zde parodovány, skutečně naznačit mýtickou prasubstanci lidstva, o jejíž vyjádření pan režisér usiluje. Vzniká tím ještě jedna rovina prolínání: ubozí nazí lidičkové mají zpodobňovat prapodstatu lidstva - a stejně jako ve skutečnosti jsou ve svých trapných existencích ukázáni jako její nositelé. Režisér jim tak propůjčuje něco, na co nedosahují ani oni ani on, co však je jim zároveň nezrušitelně vlastní. Pokud jde o závěr, pan scénárista si přece přál nechat někoho umřít - a tak se i stalo. Zbývá otázka, kdo "za to" může. Proč je tento film většinou diváků hozen do odpadu? On opravdu působí jako odpad. Dovedu si představit, že sledovat ho v jiném rozpoložení nebo o několik let dříve, hodil bych ho tam také. Na první pohled působí jako pustý škvár a to davové zprofanování nahoty, jak se zdá, nejsme ochotni strávit. Chytilová ukradla českému divákovi možnost těšit se z pokoutně zahlédnuté vkusné nahoty, ukradla mu radost ze zakázaného ovoce, které je dnes ovšem k mání jako houska na krámě. Dala nám to prostě sežrat: "Vizte, takhle to je." Dávivá reakce publika je pak zcela přirozená. Za sebe dodávám, že scénáristovy moudré řeči mi nepříjemně připomínají mé vlastní komentáře k některým filmům. Pokud jde o kontext Chytilové tvorby, je tento film zajímavým obludným antidvojčetem raného Ovoce stromů rajských jíme. Ještě dodatečná poznámka: Výše jsem režisérovu manželku (mdm Chantal) jako jedinou vyjmul z povšechné lůzy, nicméně o jejím manželu nejsem s to rozhodnout, zda je to buran s ambicemi umělce nebo umělec s krunýřem burana; obzvláště mačovský dialog se slečnou na pláži je velmi provokativně nejednoznačný a má poklona Chytilové i za něj. (01.07.2011) (méně) (více)

"Film o tom, jak je točen hovadský film, nemusí být nutně hovadským filmem," budiž ústředním mottem mého komentáře. V Dědictví předvedla Chytilová burana s pěnezi, ve Vyhnání nám servíruje burana s uměleckými ambicemi. Jako buran, hulvát a primitiv v balíku se Bolek Polívka vcelku osvědčil a tak se nijak nedivím, že po něm Chytilová sáhla zas. V jejích filmech ostatně hraje často. Jeho režisér=bůh se opravdu "vyvedl". Vše mu je dovoleno. Nic nemusí vysvětlovat. S nikým nemusí soucítit. Vše si může brát. O nic se nemusí starat. Jeho moc je absolutní. Jeho moc je nezpochybnitelná. Vše si může odůvodnit, vše si může obhájit slovy: "Mé dílo má vyšší smysl! Já děsně dřu!" Jeho Božskost se domnívá, že je ostatním nadřazen jako přirozený vůdce a intelektuál, přičemž očekává, že okolí bude tyto "skutečnosti" uznávat a pochlebovat mu. Jistě, postava je to trochu extrémní v míře tohoto přístupu, ale přece jen ještě pořád z tohoto světa. Chytilová vybavená nejostřejším sarkasmem filmového vesmíru do nich, a nejen do nich, nemilosrdně řeže. Je to tak dobře, laskavého humoru máme v našich luzích a hájích dosti. Režisér je sice bůh, ale my dobře víme, že bůh je bytost trojjediná. Svéráznou Trojici doplňuje producent a scénárista (nebo je to asistent či dramaturg - to je ostatně vcelku jedno), který neustále pronáší hlouposti, jež v jeho představách dlí v hlubinách filozofických - nejde však o nudné kecy, jsou to neuvěřitelně vtipné hlášky. On vlastně celý film rval mojí bránici, a když producent křičel: "Jstě pěěna! Jdětě do móře! Tarkovský se bude divit!" musel jsem si pusu zacpávat. Tarkovský, bezpochyby se divící, slouží totiž pánům Stvořitelům za vzor, jehož slávu by rádi bledou učinili svým Veledílem. Věří, že mají promyšlenou koncepci filmu, ten však zatím zrcadlí jejich ubohost, deformuje se pod tlakem náhlých hnutí jejich myslí, vkrádají se do něj úplně cizí myšlenky a nápady, a někdy ho mění pouhá náhoda či rozmar. Oni to však nejsou schopni vidět. Podléhají své nadutosti a nedostatku sebekritiky, staví svůj výkal na piedestal. A my, diváci, kteří v sobě mají kus Scénáristy, my v náhodě najdeme záměr, v povlávání korouhve důsledné směřování a z nicoty uplácáme smysl. Ten film mě (možná i nezáměrně) varuje, že bych si měl při hodnocení, sledování a vykládání filmů plných symboliky, (domnělých) skrytých poselství a podobenství, dát zatraceně pozor, neb hranice mezi artem a výkalem se (někdy) špatně hledá a já do toho hovna nakonec můžu šlápnout, stejně jako jeho autor. Režisér nestojí pouze o hlubší smysl, k jeho metám přidružila se Přirozenost. Tu vidí v nahotě a v nevědomosti (viz Ráj). Ovšem ve skutečné bolesti a ve skutečnosti vůbec, ji nevidí. My jako diváci ji tam také nejspíš neuvidíme, protože neherci jsou skutečně strašní (záměrně?), jelikož ti chudáci neumí předstírat. A právě proto jim, společně s režisérem, nic neuvěříme. Režisér, podobně jako Diderotův bůh, je totiž někdo, komu: "...mnohem víc záleží na jeho jablkách než na jeho dětech." A ještě jednou, malinko jinak: "Hovno, filmování hovna a filmování filmování hovna jsou diametrálně odlišné věci." (06.03.2009) (méně) (více)