Mládí

Šel jsem takhle v raných 90. letech do kina, a čekal fajn film ze života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. (Vzpomínám si, že jeden "rocker" tam měl najednou asi tři zaměstnání, a byl spokojený.) Už v 80. letech nebyli mladí moc na nějakou rebelii, ale aspoň se uměli bavit. V 90. letech jim nešla už ani ta zábava. Ono se zas není čemu divit, když jim k tomu vyhrával grunge. (18.09.2007)

Máte-li rádi grunge, budete štěstím bez sebe, neboť máte možnost vidět Soundgarden, Pearl Jam a Alice In Chains živě v Seattlu, zážitek vám snad zkazí jen discotanec hlavních představitelů na výše zmíněné kapely. Takhle naivně už naštěstí film jinde nepůsobí, sálá z něj pohoda, a dobrá nálada, tu vám občas zmrazí jen tápání hrdinů a hledání odpovědi na jejich nejistoty. Do svého pomyslného žebříčku nezapomenutelnýh filmových okamžiků si řadím scénu, kdy Kyra Sedgwick po své cestě hledání sebe sama stane ve dveřích své lásky, a Campbell Scott ji objímá se slovy "What took you so long?" Tenhle nádherný nostalgický okamžik v sobě nese posmutnělou připomínku toho, že i když se zdá, že je pozdě na návrat, je třeba se bít, co když oba smutně hledí na hvězdy, a přemýšlí o sobě, a život jim utíká mezi prsty? (09.07.2007)

A opäť jedna z mojich srdcoviek:) Singles sú asi určení hlavne pre špecifické publikum, ktoré si užije prostredie grungeového Seattlu, čiže pre mňa sú rozhodne tým pravým:D Hlbšiu myšlienku tu asi nikto nenájde, ale ako oddych pre mozog je to fakt úžasné + hudba vás vykopne až na mesiac:) Hlavne pri scéne na koncerte Alice in chains, nikdy neviem obsedieť :D + mi dal tento film tu najvzácnejšiu radu do života: Have fun, stay single:) (04.01.2013)

Cameron je opět svůj a vyprácí lehce ošuntělý a v základu jednoduchý příběh o lásce a vztazích. Ne vždy je to však pouze černá a bíla a občasná přímočarost a jasně daná nalinkovanost mi dosti vadily. Postavy jsou vcelku zajímavé, ale jejich problémy jsou tak nějak obyčejné. Člověk se jim úplně nedostane pod kůži. Vše je až příliš předvídatelné. Nicméně Crowe si s daným materiálem hraje jako s dítětem a jen díky jeho režijní zdatnosti vzniká spoustu nezapomentuelných scén. Navíc Mat Dillon je skutečně ukázkový hipík se vším všudy, včetně nehorázně tupého výrazu. Jen ta síla změnit se a uvědomění si, že "ona" je ta pravá mi k němu už jaksi nesedlo. Až příliš fádní, přesto jako odreagování vcelku koukatelné. (23.10.2006)

Crowův klasicky kvalitní soundtrack doprovází tuto sice nijak extra objevnou, ale zato upřímně myšlenou a nenásilně podanou mozaiku o vztazích. Vzestupy, pády, sny, očekávání, sklamání a naděje jsou tu podány jemnou formou bez extra velkých gest, trapasů nebo proslovů. A tak to mám rád. Chtělo by to trochu větší prokreslení jednotlivých postav. Matt Dillon s dlouhým páčem byl vážně fešák. Trošičku slabší 4. (07.07.2011)