Cvět granata
Farba granátového jablka
The Color of Pomegranates
The Colour of Pomegranates
Režie:
Sergej ParadžanovScénář:
Sergej ParadžanovKamera:
Suren ShakhbazyanHudba:
Tigran MansurjanObsahy(1)
Barva granátového jablka se svým pojetím nepodobala ničemu, co bylo do té doby v zemích bývalého Sovětského svazu natočeno. Film o arménském básníkovi osmnáctého století jménem Sajat-Nova se radikálně rozešel s tradicí životopisných filmů. Ve statických, plošných obrazech se po vzoru perských miniatur a křesťanských ikon odvíjí básníkův život od jeho narození až po smrt v klášteře. Snímek je rozdělen do osmi kapitol. V úvodu vidíme básníka coby chlapce obklopeného bezpočtem knih a rukopisů, jejichž stránky obrací vítr. Básník se dostává ke dvoru, potkává múzu poezie, jež se stane jeho milenkou. Jako mnich v kostele vyzdobeném freskami prosí svou múzu o rozhřešení. Dále ho vidíme v rodinném kruhu a konečně vizi jeho smrti. Závěr se vztahuje k zavraždění básníka perskými dobyvateli před tbiliskou katedrálou roku 1795. U oficiálních kruhů vyvolala Barva granátového jablka značnou nevoli. Prominentní režisér Sergej Jutkevič provedl v rámci větší srozumitelnosti některé úpravy, ale i tato druhá verze byla sovětskou distribucí sabotována. V příštích letech byl Sergej Paradžanov opakovaně vězněn, sedmnáct let mu nebylo dovoleno režírovat filmy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Nikdy, nikdy, nikdy bych se sama od sebe nedívala na film s tímhle názvem. Asi to je malicherné jako důvod, ale nemám ráda granátová jablka. A nemám ráda filmy bez děje. Taky nemám ráda životopisy lidí, o nichž jsem v životě neslyšela a zejména spisovatelů, od nichž jsem nic nečetla. Ještě že mám starší sestru, která občas neváhá použít přesvědčovací metody tzv. sourozenecké. ()
Asi je těžké pro diváky navyklé na jiný způsob umění najednou skočit na estetiku, která je ještě hodně středověká a navíc blízkovýchodní. Podobný problém mají lidé i s Pasolinim a jeho trilogií života, osobně si myslím, že oba filmaři dokázali filmovými (převážně výtvarnými a hudebními) prostředky přeložit literaturu dob dávno minulých opravdu adekvátně. ()
Přes neznalost poesie daného básníka se nedokážu zbavit pocitu absolutního zhmotnění slova do obrazu. Štáva granátového plodu prosakuje do bílého plátna. Metafora je následně nahrazena čistou dýkou, která přesto barví látku do ruda. Každý další záběr ze mě vyráží další údiv z výtvarné propracovanosti. Absence narativní linie vyrovnává hutnost mizanscény. Neznám tvorbu a život Sajat-Novy, dostatečně ani arménské reálie. Přesto mě ale nepřestává fascinovat protínání křesťanství a orientu, ornamentálnost zakavkazska a způsob, jakým ji Paradžanov přetváří (anebo naplňuje). Krása, krása! ()
Vo filme Farba granátového jablka dominuje prezentácia duchovných (predovšetkým kresťanských) súvislostí. Podstatnú úvahu o tomto filme ako mystagogickom umeleckom diele nájdeme v publikácii Vladimíra Suchánka Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu (piata kapitola). Skrz charakter kompozícií záberov, pripomínajúci stredovekú ikonografiu, je do diela vštepená christologická podstata filmového štýlu. Christocentrická podstata tohto filmu je iniciovaná hneď v úvodnej scéne, pomocou zobrazených znakov: granátové jablká sú vďaka svojej červenej šťave symbolom krvi Kristovej, ryba je jedným z najstarších kresťanských symbolov a tŕňová koruna je explicitným odkazom na Kristovo utrpenie. V syžete filmu je možné sledovať iniciačné stupne, ktoré duchovne poznamenávajú životnú púť básnika Sajat-Novu: v detstve je definovaný duchovný stav čistoty ľudskej osoby, v mladosti básnik spoznáva duchovný rozmer bytia, skrz objavenie erósu (milostný vzťah s gruzínskou princeznou Annou), v zasvätení (mníšstvo a kňazstvo) nachádza útočisko pred profánnym svetom a skrz smrť sa navracia k Bohu do večnosti. Samotná syžetová skladba filmu by sa dala prirovnať k akémusi univerzálnemu „kruhu spásy“. ()
Když nemáte rádi poetické filmy, tak se vám tohle líbit nebude. Pokud vám ale poezie něco říká, tak vás tenhle film musí nesmírně potěšit. Je to vršení obrazů za sebe, obrazů, které jsou téměř statické. Ano, díky tomu je film zdlouhavý a někomu se může jevit nudný, ale touhle formou odvyprávět životopis, to chce odvahu. A také talent, který se zde projevil. ()
Galerie (32)
Zajímavosti (8)
- Film inšpiroval Arama Bajakiana, amerického gitaristu arménskeho pôvodu, k vytvoreniu samostatného albumu, ktorý pomenoval "Music Inspired By the Color of Pomegranates". (vypravěč)
- Dnes dostupná verze filmu byla poprvé promítana v roce 1992. Existuje ale i delší verze, která se nachází v arménském filmovém archivu. Jiná verze byla promítána i na filmovém festivalu v New Yorku v roce 1980. (ČSFD)
- Režisér měl s uvedením titulu velké problémy, jelikož film neprošel při schvalovacím procesu tehdejší sovětskou cenzurou. Přestože byl radikálně zkrácen a přejmenován, byl nakonec v Sovětském svazu zakázán. V roce 1973 byl po dalších roztržkách se sovětskými úřady režisér Paradžanov dokonce uvězněn. (ČSFD)
Reklama