Nebe

Tykwer žije v zvláštním světě, kde platí prapodivná, ritualizovaná pravidla. Někdy se projevují hromaděním nesmyslů (Smrtelná Marie), jindy zase tempem (Lola běží o život, Nebe). V Lole bylo tempo strhující až se zajíkávalo, v Nebi plyne jako nedělní odpoledne při čaji u tetičky. Zatímco děj by vydal na akční thriller, střih a záběry byly pozvolné až malátné. Tykwer pracuje s filmovými prostředky, podle mě ale samoúčelně a v tomhle případě neobjevně (let do nebe coby metafora smrti). ____Někomu tenhle styl může sedět, mně ne. Co mi ale vysloveně vadilo, byl chatrný scénář. I v příběhu takřka nadpozemské lásky musí fungovat běžná pravidla, když se milenci pohybují na zemi mezi běžnými smrtelníky. Když nebudu hodnotit ústřední dvojici (beru ji jako pohádkovou), tak bylo v ději plno nesmyslů a nelogického chování. KOUSEK DĚJE: hledaná atentátnice, jejíž fotka je ve všech novinách, si volně a bezstarostně chodí za bílého dne ulicemi, maskuje se ostříháním (vyholené ženy si nikdo nevšimne, že?) všeobecné spiknutí karabiniéru (to bylo skoro na intervenci italského zástupce v EU). ____Shrnuto: nesmysly v ději a dlouhé, často zbytečné záběry = nuda. /28.1.2011/ (28.01.2011)

Chvílemi zvláštní zážitek, což většinou ocením, navrch s často silnou mysteriózní atmosférou a skvělým výkonem Clate Blanchett, díky čemuž mě Nebe hodně vtáhlo do sebe... V prvních minutách netuším, co se děje, záhy nastane nečekaný incident a vyvíjející se příběh nabírá od prvního výslechu spoustu napětí a překvapení. Režisér mě párkrát lehce zaskočil zjištěním, že často záhadné detaily důležitých zvratů (příčina odlišného místa výbuchu či nepozorovaný útěk z přísně strážených toalet) nechal odplynout bez vysvětlení, bez možnosti se o nich více dovědět. Minulost se ve flashbacích rozplétá, ale do mnoha zákoutí jednání hlavní postavy nechávají tvůrci dveře (zřejmě záměrně) zavřené. Tom Tykwer se hodně vyžívá ve hře s vyprávěním ve vztahu k divákovi, nicméně oproti Lole běžící o život mi tentokrát svou hrou i docela sedl. Zatímco v Lole si vypůjčil nápad tří alternativních verzí jednoho příběhu z filmu Krzysztofa Kieślowského (Náhoda, 1981), tentokrát se návaznost na oblíbeného polského režiséra konala zfilmováním Kieślowského nerealizovaného scénáře a za sebe jsem měl dojem skutečně dobré volby. Scénář nechává poznat mnoho tváří rozporuplné hrdinky Philippy, která se zprvu jeví jako sebevědomá vražedkyně, víckrát jako rafinovaná hráčka ve vztahu k policii, v konfrontaci s následky svého činu však brzy ukáže zranitelnost, posléze se stává osobou milující... Cate Blanchett všechny ty tváře Philippy sehrává strhujícím způsobem a režie s kamerou zase přináší nejeden vizuálně úchvatný záběr zejména v exteriérech. [75%] (10.03.2024)

Závěrečný 2O-ti minutový sprint divákovo myslí byl naprosto dokonalý. Přirovnal bych ho k těm situacím, kdy přemýšlíte, zda-li to, co hodláte udělat, není kardinální blbost. Šoupete nohama: "Do háje, mám do toho jít po hlavě?". Skočíte. Možná to nevyjde podle vašich představ, ale zkusili jste to, a to je důležitý. Máte radost. Filippo a Philippa taky skočili. Do nebe. A já se při jejich činu fyzicky odhmotnil. Protože to ticho mě dorazilo. Tykwer je německý borec a jenom tak mezi řečí, našel jsem novou hvězdu, Giovanni Ribisiho! (15.11.2009)

Z mého hlediska nejlepší Tykwerův film - snad za to může hvězdnější herecké obsazení - přesto mě neoslovil tolik, jak bych očekávala. Všechna ta psychologie, romantika a moralizování šlo tak nějak mimo mě, příliš pomalé, příliš komorní... možná jsem zkrátka při sledování neměla tu správnou náladu na tenhle typ filmu. Určitě se budu chtít někdy podívat znovu, zatím mírný nadprůměr - 66,6 %. (20.03.2009)

Tykwer-Blanchett-Kieslowski a už jsem věděla, že to prostě musí být dobrý film. Tíha viny a odpovědnosti za smrt tolika nevinných lidí a otázka, jestli byla vinna jen sama Philippa, osudové rozhodnutí mladého policisty a odevzdanost ve tváři jeho otce, to jsou ty nejsilnější momenty NEBE. Nad typickým Tykwerovým koncem jsem se pousmála a myslím, že byl nádherný. (04.01.2006)