Síla lidskosti - Nicholas Winton

„Základným javom civilizácie je ľudská slušnosť.“ 1938. V Československu deti parodujú Hitlerove fúzy. Ich rodičia sa pýtajú, či ten hlupák a úbožiak je naozaj schopný urobiť Židom to, čo fanaticky sľubuje vo svojej „knihe“. Ale tiež sa smejú. 1939. V Československu sa stupňuje prenasledovanie Židov Nemcom. Mladý Brit Nicholas G. Winton, navštíviaci našu krajinu namiesto pôvodne vybranej a podstatne atraktívnejšej destinácie, vidí, že deti nemajú šancu prežiť. So sekretárkou a hŕstkou dobrovoľníkov rozposiela fotky detí do celého sveta potenciálnym rodinám, ktoré by si česko-slovenské deti mohli adoptovať. Strih. Deti sa na stanici lúčia s rodičmi. Mnohí z nich si myslia, že je to len dočasné, „kým to prehrmí.“ Neprehrmí to - deti už svojich rodičov nikdy viac neuvidia, matky s otcami končia na dlážke plynových komôr, odkiaľ sú pohádzaní do masových hrobov a zahrabaní hlinou. Strih. Na stanici v Liverpoole deti vystupujú a Winton priamo pri vlaku jednotlivé deti triedi čakajúcim anglickým rodinám. V Česko-slovensku sa medzitým nemecký valec šialenstva hýbe dopredu. Svet to nechce vidieť. Winton to ale vidí a zrýchľuje byrokratické podvody, aby do Anglicka „prepašoval“ čo najviac detí. Neskoro. Prvého septembra začína Prvá Svetová vojna. Zachránené deti, je ich 669, sa z rozhlasu dozvedia, čo sa doma deje. Winton odchádza k letectvu. Viac ako dvesto detí, chystajúcich sa tiež do Anglicka, už nedokázal vyviesť z krajiny, všetky zomreli. 1945. Winton netuší, čo sa stalo so 669. zachránenými deťmi. Žil si svoj život a oni tiež. V skutočnosti sa zachránené deti rozpŕchli do celého sveta. 80. roky 20. storočia. Wintonova manželka na povale domu nachádza fascikel s povystrihovanými novinovými útržkami, s fotkami česko-slovenských detí, ich menami, ostatnými údajmi. Pýta sa, čo to má znamenať. Winton prvýkrát po 50. rokoch niekomu hovorí, čo za vojny urobil. Preňho to vlastne vôbec nebolo dôležité. Vraj by to predsa urobil každý druhý. O tom, že on bol ten prvým, nehovorí rád. 1988. Britská televízia ho pozýva do štúdia, aby porozprával o tom, ako zachránil holé životy stovkám detí, ktoré navyše ani osobne nepoznal. Moderátorka Wintona zoznamuje s vedľa sediacou pani, z ktorej sa vykľuje jedno z "tých" detí. Moderátorka sa pýta, či je v hľadisku ešte niekto, komu zachránil život. Ak áno, nech sa postaví. Vstáva celé hľadisko. Táto scéna prekračuje hranicu „bežnej kinematografie“. (18.06.2009)

Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků. (31.01.2006)

Tak dobrý dokumentární film o 2. světové válce jsem už hodně hodně dlouho neviděl....Neuvěřitelná je i vitalita Pana Nicholase Wintona, který letos (tj. rok 2007) oslavil své 97. narozeniny. Stále je nad věcí, je velice vtipný a zábavný. I ve svém pokročilém věku stále řídí automobil (!!!), pravda letos mu byl za překročení rychlosti o 30mil/h odebrán na 5 let, na což říká: "Co já těch 5 let budu dělat?".....své 94. narozeniny oslavil v ultra lehkém letadle (!!!), jde skutečně o člověka, jakých po světě nechodí mnoho! Sám svůj šlechetný čin z 39. roku neopěvuje a zůstává nadále skromným mužem, co rád pracuje na svoji zahrádce. Právě v tuto dobu probíhá petice za to, aby Pan Winton dostal Nobelovu cenu za mír (respondenty jsou vesměs studenti ČR). Také je držitelem mnoha řádů a ocenění, mimo jiných i Řád T.G. Masaryka.... Vřele doporučuji!!!!! (13.03.2007)

V průběhu a po skončení tohoto dokumentu jsem definitivně přišel na to, jak nechutný člověk vlastně jsem. Nenapravitelný cynik s někdy velmi nehezkými myšlenkami. Nicholas Winton mi neuvěřitelným způsobem zahlodal ve svědomí. Jeho obdivuhodná skromnost po tak velké věci, kterou učinil, je takřka nepochopitelná. Nemá smysl se až tak zabývat kvalitou či nekvalitou samotného dokumentu po té filmové stránce - ta spíše nevybočuje (vyjma dokonale emocionálně nabitého závěru) ze zaběhnutého standardu. V tomto případě je důležitý obsah a ten je natolik vznešený, že snad každý člověk zapřemýšlí o morálních důsledcích svého konání... (21.09.2006)

Silný příběh, dojemný, výborně zpracovaný. Člověk musí cítit vděk a obdiv, k někomu, kdo pouze z vlastní iniciativy, zorganizuje a zachrání několik stovek dětí, před téměř jistou smrtí, aby si to nakonec nechal jen pro sebe a téměř na to zapomněl. Setkání v tel. studiu byla emotivní smršť. Zarážející bylo, jak pouze dvě země Británie a Švédsko, poskytly azyl dětem. A jak ostatní, včetně těch, kterým lezeme do prdelí, neměly sebemenší zájem pomoci. (13.02.2013)