Síla lidskosti - Nicholas Winton

Dokument s hodnotnou myšlienkou a krásnym koncom, no mňa zaujal jedine obsah, nie spracovanie. Pôsobí príliš televízne a aj jednotlivé momenty sú zbytočne skratkovité robené akoby pre televíziu. Wintonov čin považujem za veľkorysý a určite ho za to obdivujem, no forma za obsahom zaostáva. Škoda, že sa s ním tvorcovia viac nevyhrajkali. Škoda, že si ho nevzala na starosť krajina s väčším filmovým potenciálom. :-) (14.09.2010)

Prečo to vlastne urobil? Ako vedel, že nastanú udalosti, ktoré sa stali? Ja sa môžem len pokloniť pred tak dokonalým človekom, že urobil niečo tak neprekonateľne ľudské a zachránil stovky neznámych detí a vniesol nádej a chuť do života niekoľko tisíckam ľudí. Nicholas Winton ani netuší akému množstvu ľudí vniesol niečo pozitívne do života, či už to bola samotná záchrana života, alebo len obyčajné zamyslenie sa nad samým sebou. Tie hviezdičky, ktoré dávam, patria samotnému Wintonovi, pretože ešte pri písaní tohto komentu plačem a rozmýšľam nad tým, že nič užitočné nerobím. Všetky tie uznania a vyznamenania, ktoré dostal, mu právom patria. Obdivuhodný človek. Ďakujem! (24.10.2008)

Pan Nicholas Winton byl (bohužel už musím používat minulý čas) obrovskou osobnosti, která nemá obdoby. Obyčejný člověk, co jen tak zachránil život téměř 700 dětem a dlouhých 50 let to tajil. Byl vždy prý velmi energický, skromný a vtipný. Ve svých sto letech řídil letadlo. Pan režisér Mináč ho znal. Natočil o něm krásný film Všichni moji blízcí a tento neméně krásný dokument, který na mě velmi taktéž velmi zapůsobil. Bravo!!! (30.05.2019)

Je to už hodně dávno, co jsem tenhle počin viděl. Šlo o nějakou kinoprojekci určenou pro školy, a já jako obvykle (díky tragickému vkusu našich učitelů) stejně jako všichni spolužáci očekával strašlivou nudu, u které se hezky prospím. Nemohl jsem ale být více překvapen. Emocionálně neuvěřitelně silný dokument s veledůležitým poselstvím, který jsem sledoval se zatajeným dechem. U scény, kdy je pan Winton pozván do britské televize, kde moderátorka požádá, ať se postaví všichni, kterým zachránil život, a vstane celé hlediště, jsem to už nevydžel a vytryskly mi slzy. Po skončení promítání nechala uvaděčka zhasnuto a řekla nám, ať každý, kdo si myslí, že právě viděl skvělý film, rozsvítí displej svého telefonu. A celý sál se rozzářil. I ty největší cyniky to dojalo a nás všechny to přinutilo pohlédnout na naše životy úplně jinýma očima. Klaním se panu Wintonovi, byl a je to úžasný člověk. /90% a 5*/ (06.05.2012)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)