Síla lidskosti - Nicholas Winton

Tak na tohle nás vytáhli do kina ze škole, kde byl přítomný i sám zachráněný T. Graumann s manželkou. Na začátku záběry ze 30tých let, které doprovázela úžasná hudba, potom nástup Hitlera, zaprodání Československa a na závěr zachraňování dotyčných dětí s velmi emotivním koncem, který všechny tak dojal, že jsme se neubránili slzám. Jeden z nejlepších dokumentů co jsem kdy viděla, opravdu, povinně by se na něho měl každý podívat a zamyslet se. (14.09.2009)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)

Ze začátku jsem přistupoval k dokumentu s averzí. Říkal jsem si, že to bude jen další dokument, který hraje na city. Zahrál mi na city velice, až jsem se začal nenávidět, že se tomu pocitu dojetí bráním. Jsme tak nenávistní a sobečtí. Tento člověk pomohl tolika dětem bez řečí, bez nějakého profitu či reklamy na svou osobu. Dojemné jsou hlavně rozhovory s přeživšími, kteří si velice váží svého života. Jsou rádi na světě a svůj život zasvětili rodině, protože o ní během války přišli. Museli vybudovat novou rodinnou generaci z ničeho. I v nejhorší chvíli historie lidstva se najdou lidé, kteří pomohou. Takto emotivní dokument jsem ještě neviděl. (28.07.2011)

Pod pojmem dokument jsem si vždycky představoval snímek, který podává pokud možno naprosto objektivní zprávu nebo svědectví, přičemž se nesnaží hrát na emoční strunu člověka, aby zvýšil subjektivně kvalitu samotného dokumentu - jak způsobem podání, tak i citovou hudbou užitou na vhodných místech - ve filmovém trháku určitě na patřičných, ale v dokumentu...? Samozřejmě si musíme také upřímě říci, že by snad jen naprostý filmařský antitalent dokázal natočit dokument s takovým silným a dojemným námětem tak, že by z toho vyšlo něco nehodné ani hodnocení. Neříkám, že se mi dokumet nelíbil, to ani náhodou - scéna shledání sira Wintona s jeho "dětmi" je skutečně velmi silná, ale jako celek dokument ani zdaleka nedosahuje mých (možná přemrštěných?) očekávání. Více jak 4* dát nemohu, nadruhou stranu nedám ani méně. (25.11.2008)

Silný příběh, dojemný, výborně zpracovaný. Člověk musí cítit vděk a obdiv, k někomu, kdo pouze z vlastní iniciativy, zorganizuje a zachrání několik stovek dětí, před téměř jistou smrtí, aby si to nakonec nechal jen pro sebe a téměř na to zapomněl. Setkání v tel. studiu byla emotivní smršť. Zarážející bylo, jak pouze dvě země Británie a Švédsko, poskytly azyl dětem. A jak ostatní, včetně těch, kterým lezeme do prdelí, neměly sebemenší zájem pomoci. (13.02.2013)