Síla lidskosti - Nicholas Winton

Těchto 5 hvězdiče patří Nicholasovi Wintonovi... Kdybych měl hodnotit dokument po obrazové stránce, tak sem už viděl zdařilejší. Jenomže u tohoto dokumentu se to jaksi nedá. Tady by si každý člověk měl uvědomit, že to co Winton vykonal před 2.Světovou, bylo něco tak neuvěřitelně lidského, že z toho člověku prostě slzička ukápne. Též mu skláním poklonu za to, že až mrazivě předpovídal smrtelně blížící se budoucnost... Byl jeden z mála, který si uvědomil, kam až tato Hitlerova posedlost může zajít. Spousty jiných lidí by si po válce udělalo kariéru a už by se možná nemuseli o nic starat. Leč Winton je natolik charakterní člověk, že to vůbec neřešil. A nebýt jeho manželky, která když uklízela na půdě našla jeho spisy, nikdo ze zachráněných by do konce života nevěděl kdo že mu to zachránil život. Ano vážení, byl to Nicholas Winton, před kterým smekám... (15.10.2010)

Tento film je důlazem toho, že dalším vytěžovaným filmovým odvětvím bude dokument. Realita totiž nejen, že předčí napsané romány, zároveň je také reaálný sentiment a dojetí akceptovatelnější, než ten umělý. Scéna, kdy sedí sir N. Winton obklopen lidmi, které záchránil je opravdu silná. Stejně jako záběry záchráněných dětí s jejich rodinami. Je to nádherný příběh. Lze vůbec takovýto film hodnotit? Já dávám 4*, protoře myslím, že ve zpracování byli ještě rezervy. (20.12.2006)

Film o hrdinovi. O hrdinovi, který nikdy netoužil po tom, být hrdinou a dělal jen to, co si myslel, že je správné. Velmi silný lidský příběh. Věřím, že nejen za to si zasloužil Nicholas Winton dlouhý a spokojený život, za ty stovky životů, které sám zachránil. Tento dokument byl jeden z nejlepších, jaký jsme kdy viděl a který ve mě zanechal mnoho hlubokých dojmů a soucitu. Jako rodič si neumím představit, jak bylo těm, již svoje děti posílali do neznáma, aniž věděli, že se již nikdy nesetkají. Jako bývalé dítě si neumím představit, že bych utíkal před válkou po poslední puse mamince na nádraží a pak už ji nikdy neviděl... (27.12.2012)

Tak na tohle nás vytáhli do kina ze škole, kde byl přítomný i sám zachráněný T. Graumann s manželkou. Na začátku záběry ze 30tých let, které doprovázela úžasná hudba, potom nástup Hitlera, zaprodání Československa a na závěr zachraňování dotyčných dětí s velmi emotivním koncem, který všechny tak dojal, že jsme se neubránili slzám. Jeden z nejlepších dokumentů co jsem kdy viděla, opravdu, povinně by se na něho měl každý podívat a zamyslet se. (14.09.2009)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)