Síla lidskosti - Nicholas Winton

Škoda že jsem prostřední část zaspal. Kdybych věděl, že úterní dopoledne strávím v kině, nemusel jsem se tak dlouho do noci učit a mé hodnocení mohlo být o 44 minuty objektivnější. Prvních a také posledních 10 minut jsem však sledoval s pusou dokořán. Ne snad proto, že bych zíval, ale kvůli morální kvalitě Sira Wintona. Je zřejmé, že tsunami emocí v moři dokumentárních filmů nikdy k větší profesionalitě nevedou. "Emoce by měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu," řekl mladý nadějný scénárista. Ale kdo se dnes ptá na profesionalitu či styl. Cílem přeci nebylo předvést mistrovství režiséra Mináče, ale ukázat světu kdo to byl Nicholas G. Winton. Nevěděl jsem, vím, nezapomenu. A to je právě pocit, jež by si měl každý z dokumentárního filmu odnést. Není přípustné jiné hodnocení než VÝBORNÉ. Nepochybuji o tom, že hlavní pointa, tedy to, co dělá Sílu lidskosti pětihvězdičkovou, je ve scénáři. A když takový scénář napsal sám život. No panečku! Vynikající dojem mi zkazily debilně idiotské dotazy studentů na úrovni žáků střední manažerské školy. Zeptat se jednoho z tvůrců dokumentu o Wintonovi, jestli se setkal s Wintonem - to považuji za vrcholně neslušné vyjádření nezájmu a absolutního pohrdání nad 64minutovou ukázkou. (Mimochodem, rozlišujme pojmy únava a nezájem. Mé náhlé uzavření očních víček symbolem pohrdání nebylo!) Nebo otázka, jestli Winton přepravil do Anglie i děti. Legrace může být, ale je třeba vycítit situace, kde mohou nevhodně položené otázky ztrapnit tázajícího - nikoli dotazovaného. (26.11.2008)

Člověk, aby pohledal potřebnější dokument. Je málo takových, které ukazují takovou míru občanské angažovanosti a prosté nezištné lidskosti. K tomu ještě není film udělaný vůbec špatně. Umně proplétá dobové ilustrační záběry s výpověďmi Wintonových "dětí" a s hranými rekonstrukcemi. Jediné, co je příšerné, je grafika vytažená z nejhlubších pekel MovieMakeru. Ale v tak silném dokumentu se to snese. (25.02.2010)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)

Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků. (31.01.2006)

Nevím jak nejlépe bych vyjádřila své myšlenky, které mě napadají když slyším nebo čtu jméno Nicholas Winton. Sir Nicholas Winton je úžasný člověk, dobrého a nesobeckého srdce ... To co udělal, v jaké době a za jaké situace zasluhuje bezmezný obdiv a úctu... Dojetím jsem brečela jako malá, když se neočekávaně setkal se "svými" dětmi v tv studiu ... smekám ... (03.07.2012)