Režie:
Miroslav CikánKamera:
Jaroslav BlažekHrají:
Jan Werich, Jindřich Plachta, Václav Trégl, Zdeňka Baldová, Ladislav Pešek, Jaroslav Vojta, Hermína Vojtová, Maria Tauberová, Světla Svozilová (více)Obsahy(1)
Na slavnostně vyzdobeném kocourkovském nádraží čekají napjatí obyvatelé na příjezd významného hosta, syna pytláka Jalovce, který odešel před lety do ciziny a tam se proslavil. Omylem však za něj považují uprchlého trestance č. 1313, takto Ferdinanda Kaplana, který se po útěku převlékl do civilních šatů. Zpočátku je sice slavnostním uvítáním poněkud překvapen, ale pak se rozhodne využít příležitosti a velmi rychle se vpraví do nové role. Když je zanedlouho po svém příjezdu zvolen starostou začnou se brzy díky jeho neodolatelné výmluvnosti dít v Kocourkově věci nevídané, většinou s cílem přilákat do města zástupy turistů... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (55)
Werich ako mladý je úplne na nespoznanie, aspoň pre mňa, keď ho poznám len z novších povojnových filmov. Táto satira na voľby, volených zástupcov ľudu alebo pochlebovačstvo bola aktuálna vtedy a je aj dnes 70 rokov od vzniku filmu. Ani po tých rokoch film nestráca šťavu, samotný Werich jej dodáva habadej. Zdržujú len niektoré melancholické pesničky, ale Werichove Šaty dělaj člověka, to sa tam mimoriadne hodilo. Keď zohľadním rok vzniku filmu a aké boli vtedy filmárske možnosti a požiadavky, jednoznačne zaokrúhlim nahor. –––– Já žiju jen proto, abych umřel. A měl krásný pohřeb. ()
V bohaté a nevyrovnané tvorbě režiséra Miroslava Cikána patří KOCOURKOV k té lepší části jeho filmové práce. Na gogolovské rovině o nepravém revizorovi tu autor předlohy, spisovatel Karel Poláček, rozehrál satiru na maloměšťáctví, jen s tím rozdílem, že revizora vystřídal nepravý hrdina. Ač původně uprchlý zločinec, stává se trestanec Kaplan starostou města, pro něhož je – ironicky nadneseno – vlastně dočasným požehnáním. Jan Werich v hlavní úloze tu znovu potvrdil své vzácné komediální nadání, smysl pro výrazný gag a suchý humor, schopnost zdůraznit myšlenku vtipnou pointou. Werichův výkon v tomto filmu je přímo exemplární ukázkou hereckého humoru, opírajícího se o soulad mezi vnitřní a vnější komikou a nezdůrazňující zbytečně vnější projevy, často silácky nadnesené. Werich se tu poprvé na filmovém plátně objevil v samostatné sólové roli bez svého spolupracovníka Jiřího Voskovce, jeho absenci však vyvažuje přítomnost Jaroslava Ježka, který je autorem hudby k legendární písni Šaty dělaj člověka. Ve vedlejších rolích se objevila řada populárních osobností, z nichž nejvýraznější je zřejmě Jindřich Plachta coby vášnivý pytlák Jalovec nebo Václav Trégl jako svérázný holič Ešpandr, který žije pouze myšlenkami na vlastní pohřeb. Nebylo by však spravedlivé, kdybych se ve výčtu kvalit tohoto filmu nezmínil o autorovi námětu Karlu Poláčkovi. Tento vynikající spisovatel, humorista, karikaturista a žurnalista měl rád vůni filmového světa a jeho literární předlohy se brzy dočkaly velkého úspěchu i na stříbrném plátně. A kdo by v Čechách přece jen nevěděl, kde se nachází Kocourkov, stačí navštívit nejbližší městský úřad. ()
"Co kdybysme udělali pohřeb místo majáles? Pane, umřel byste nám prvního května?" - "Dopoledne nemohu, to volím abonenty průvodu." Velmi dobře obsazená satira, stále trefná, vtipná a působivá. Václav Wasserman ale podobné "revizorské" téma zpracoval znovu o dvacet let později - v Nejlepším člověku s Vlastou Burianem - a podle mého názoru ještě lépe. Co se týče hudby, nechce se mi věřit, že z pera Jaroslava Ježka pochází jen píseň Šaty dělaj člověka, protože především skladba, která zní při odchodu Kaplana a ostatních trestanců z vězení, je ježkovská až na půdu. Pokud ji složil Julius Kalaš, pak všechna čest. ()
Trochu upachtěno.¬ Nechtěl bych býti tahán za vlasy jako provedení tohoto snímku. Zůstává však stále dobré herectví a řada dobrých hlášek, dobrá veselohra, jíž, nemohu si pomoci, pozvedává pupkatý J. Werich, tehdy ani ne třicátník, vysokou měrou. Mnohdy jedinec podrží dílo celé tvůrčí skupiny. (Podobně zachraňující postavou je třeba V. Burian v "C. a k. polním maršálkovi"; bez jeho zvučného hlasu a rázného projevu by se pod tím dílkem otevřelo propadliště.)¬ Když už nic jiného, stojí za to vychutnati si převlékajícího se Wericha, který před zrcadlem zpívá "Šaty dělaj člověka". Tahle scénka je na plný počet. ()
Neuběhlo příliš mnoho času a na české stříbrné plátno opět vstoupilo Revizorské téma. Nejde rozhodně o žádný propadák, avšak Revizorovi, v kterém exceloval Burian, šahá... no, možná po pás. Břit svého vtipu natáčí směrem podobným, na nepěkné lidské vlastnosti jako lakomství, mocichtivost, pýchu, neschopnost, řitní alpinismus a samozřejmě i proti politickým poměrům... Párkrát provede několik zdařilých výpadů, avšak značnou část ustupuje pod tlakem různých prvorepublikových nezbytností, které ústřední téma i film jako celek rozmělňují. Jednak je to prvorepublikově všudypřítomný motiv svatby, druhak komická postavička "smyslem mého života je funus" (zapadá sice jakž takž do tématu, ale pro změnu trčí z děje) a mnohé další. Filmu chybí i sevřenější děj, takže věty pronášené Werichovým vězněm 1313, třebaže mají v sobě vtip, to jest humor i myšlenku, nelemují děj jak patníky cestu, ale jsou rozházeny po okolí jak na nějakém staveništi. Prvorepublikové filmy jsou navíc i vůči tomu, co se snaží kritizovat, hodňoučké. Lidská malost tak neutržila šrámy, nýbrž pouhé přátelské pošťouchnutí. Nemotorné pošťouchnutí. Slabé ***. ()
Reklama