Režie:
Miroslav CikánKamera:
Jaroslav BlažekHrají:
Jan Werich, Jindřich Plachta, Václav Trégl, Zdeňka Baldová, Ladislav Pešek, Jaroslav Vojta, Hermína Vojtová, Maria Tauberová, Světla Svozilová (více)Obsahy(1)
Na slavnostně vyzdobeném kocourkovském nádraží čekají napjatí obyvatelé na příjezd významného hosta, syna pytláka Jalovce, který odešel před lety do ciziny a tam se proslavil. Omylem však za něj považují uprchlého trestance č. 1313, takto Ferdinanda Kaplana, který se po útěku převlékl do civilních šatů. Zpočátku je sice slavnostním uvítáním poněkud překvapen, ale pak se rozhodne využít příležitosti a velmi rychle se vpraví do nové role. Když je zanedlouho po svém příjezdu zvolen starostou začnou se brzy díky jeho neodolatelné výmluvnosti dít v Kocourkově věci nevídané, většinou s cílem přilákat do města zástupy turistů... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (56)
"To zas budou lidi řikat: Ten má pohřeb !! Ten se doved narodit !!" ;) Jan Werich v sólové roli v Cikánově gogolovské variaci bez Jiřího Voskovce naplno potvrzuje své velké herectví a smysl pro komiku a humor nezměrné inteligence.. Ani velká spousta hereckých legend jako Jaroslav Vojta, Václav Trégl, Jindřich Plachta či Jaroslav Marvan, ani hudební motiv Jaroslava Ježka v čele s nestárnoucí písní Šaty dělaj člověka však nedokáží snímek s obrovským dobovým přesahem a všudypřítomnou ironií v absurditě nešvarů první republiky oprostit hluchým míst, přičemž ve srovnání s Vlastou Burianem a velmi podobným Revizorem vychází jako velmi slabý soupeř bez údernější repliky či třeskutě vtipné scénky.. ()
Neuběhlo příliš mnoho času a na české stříbrné plátno opět vstoupilo Revizorské téma. Nejde rozhodně o žádný propadák, avšak Revizorovi, v kterém exceloval Burian, šahá... no, možná po pás. Břit svého vtipu natáčí směrem podobným, na nepěkné lidské vlastnosti jako lakomství, mocichtivost, pýchu, neschopnost, řitní alpinismus a samozřejmě i proti politickým poměrům... Párkrát provede několik zdařilých výpadů, avšak značnou část ustupuje pod tlakem různých prvorepublikových nezbytností, které ústřední téma i film jako celek rozmělňují. Jednak je to prvorepublikově všudypřítomný motiv svatby, druhak komická postavička "smyslem mého života je funus" (zapadá sice jakž takž do tématu, ale pro změnu trčí z děje) a mnohé další. Filmu chybí i sevřenější děj, takže věty pronášené Werichovým vězněm 1313, třebaže mají v sobě vtip, to jest humor i myšlenku, nelemují děj jak patníky cestu, ale jsou rozházeny po okolí jak na nějakém staveništi. Prvorepublikové filmy jsou navíc i vůči tomu, co se snaží kritizovat, hodňoučké. Lidská malost tak neutržila šrámy, nýbrž pouhé přátelské pošťouchnutí. Nemotorné pošťouchnutí. Slabé ***. ()
"Co kdybysme udělali pohřeb místo majáles? Pane, umřel byste nám prvního května?" - "Dopoledne nemohu, to volím abonenty průvodu." Velmi dobře obsazená satira, stále trefná, vtipná a působivá. Václav Wasserman ale podobné "revizorské" téma zpracoval znovu o dvacet let později - v Nejlepším člověku s Vlastou Burianem - a podle mého názoru ještě lépe. Co se týče hudby, nechce se mi věřit, že z pera Jaroslava Ježka pochází jen píseň Šaty dělaj člověka, protože především skladba, která zní při odchodu Kaplana a ostatních trestanců z vězení, je ježkovská až na půdu. Pokud ji složil Julius Kalaš, pak všechna čest. ()
Samotný Jan Werich je i v tomhle filmu naprosto skvělý a výborná je také jeho souhra například s Jaroslavem Marvanem. Za zmínku mimo to stojí především Stanislav Neumann ve své epizodní roličce vězně ze samotky. Daleko slabší je film v těch scénách, v nichž Werich neúčinkuje, neboť herci své role pojímají v podstatě vážně a jsou navíc až neuvěřitelně statičtí. Pomalu plynoucí děj tak nezachrání ani pokusy o kamerové jízdy či místy poměrně zajímavé nasvícení. Z pohledu současného diváka je ovšem nepochybně největším problémem filmu jeho špatná technická kvalita. Mnoho záběrů je velmi temných či šedivých, tišším pasážím není vždy rozumět a hlasitá místa jsou pro změnu zvukově dosti deformovaná. Film by si nepochybně zasloužil dosti důkladné čištění a rekonstrukci... Celkový dojem: 65% ()
V+W toho vlastně spolu tak moc nenatočili. Platí to i pro dobu Osvobozených. KOCOURKOV - tato nadprůměrná satira své doby - má patrně nejblíže k společným filmům té doby obou komiků jak svým směřováním, tak uměleckou úrovní. Film ze současnosti třicátých let v nadsázce přibližuje tradiční neduhy české národní povahy i politiky vůbec. Království smíchu začíná fatální záměnou kriminálníka za slavného rodáka, pokračuje polohochštaplerským tlučhubovstvím, které bere dech, vynucuje si náš smích a vrcholí nezbytným závěrem: Vždyť každá lež má jen dvě nohy a daleko nedojde. Werichovo ztvárnění faktické dvojrole jde vysoko nad průměr té doby a připomíná zde asi nejvíce toho laskavého, moudrého pána zralejší části jeho života, píšícího zajímavé knihy, trousícího humor, který nepostrádá nadhled a vůbec je jakousi inkarnací češství přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Film právem upoutává i dnes. Má totiž stále co říci. ()
Reklama