Fukušú suru wa ware ni ari
Vengeance Is Mine
Obsahy(1)
Imamurův film, na základě knižní předlohy Rjūzō Sakiho, rekapituluje příběh jednoho zločinného běsnění jedince, jež zasáhlo Japonsko na přelomu let 1963 a 1964. Příběh rekapituluje jako zuřivou vzpouru proti společenským strukturám. (tomtomtoma)
Videa (1)
Recenze (13)
Prvý Imamurov film z tých menej dobrých, ktorý je pre mňa viac ako priemer. Vengeance is Mine je veľmi zavádzajúci názov.Človek by čakal, že budeme sledovať besnenie vraha, pritom ale sledujeme jeho snahu nebyť chytený. Kradne, sexuje, je a skrýva sa. Omnoho viacej ma bavila rovina s jeho manželkou a otcom medzi ktorými vzniká romantický románik. Ako to už u Imamuru býva, film má množstvo presahov a má aj niekoľko miest o ktorých sa dá s chuťou polemizovať. Či už sa jedná o lásku zranenej ženy k vrahovi. O vzťahu chorľavej manželky k mužovi, ktorého očividne priťahuje mladšia partnerka, ale aj množstvo ľudí a ich mlčanie, hoci o vrahovi vedia. Ken Ogata je nepríjemný a slizký. Jediné čo mi tam vadilo bol náznak hľadania nejakej motivácie, ktorý ale vyšumel do prázdna. Film rozhodne nepatrí medzi Imamurove klenoty, ale má určitý autorský prístup vďaka ktorému sa mu nedá uprieť kvalita. Hlavne je to prvý film v ktorom sa nebojí ukazovať explicitne násilie a erotiku. Oproti predchádzajúcemu filmu je tu ale kamera o triedu horšia. ()
Pro mnohe snad neatraktivni tema zdanlive zbavene jakeho koli dovtipovani se, presto vybrouseny klenot japonske kinematografie. Jednim slovem uzasna rezije. Imamuruv rukopis je radost, i pres hnus ve filmu obsazeny, sledovat. Exelentni vykon nedavno zesnuleho Kena Ogaty a v roli jeho otce Rentara Mikuniho jez si roli ne nepodobnou te Ogatove zahral ve filmu A Fugitive from the Past. Poslednich deset minut filmu je hodno zapisu do filmovych citanek-hodne rozhnevana filmova metafyzika, ale opravdu se neni cemu divit. ()
Má je pomsta (Židům 10, 30/ Římanům 12, 19) je Imamurovou filmovou antropologickou studií o lidském nitru, zohyzděném přepjatým přijetím vnější okolnosti. Šóhei Imamura zadaptoval stejnojmennou (Má je pomsta) knižní předlohu z roku 1975 japonského spisovatele Rjūzō Sakiho, píšícího o zločincích. O práva filmová se v Japonsku rozhořel poměrně ostrý spor, z něhož nakonec vítězně vzešla Imamurova produkční společnost, jež přes svůj pozdější vstup do šarvátek a her nakonec jako první uzavřela s autorem písemnou dohodu. Imamura skládá kamínky antropologické studie, přizpůsobuje si ji svému záměru a s potutelným úsměvem jízlivosti kreslí pak temnější portrét japonské společnosti. Pokorné otcovo ponížení jako veškerý pramen absolutní revolty proti společnosti. Revolta postupem času však stupňuje opovržení společností i tu náruživě poživačnou touhu po všem tom materiálním, tělesném, vnímaném jako útěcha i vysvobození zároveň. Název knihy i filmu má své paradoxní zvýraznění a rovněž opodstatnění ke způsobům a všem následkům zběsilé revolty proti řádu, když se tak záhy zabily ideály. Duše ztracené jak v konfliktu tradičních kulturních hodnot a spotřebního demokratického ideálu, tak v jejich bolestech a stereotypech. Důvěřivě nebo zlověřivě se přijímají naděje, iluze vysvobození, impulsy. Cesta je to nekompromisní, stejně tak jako všechny následky. Hrdinou antropologického pitvání je Iwao Enokizu (věrohodný Ken Ogata, a jako malý chlapec Daisuke Sano), jeho troufale rebelantská cesta životem a jeho vzpoura proti všemu, když dospěl k přesvědčení, že podvod je často náročnější a složitější než vražda. Prostředí je stylově bezútěšné: se svým bývalým milencem ambivalentně stále spojená a po romantickém vysvobození lačná hostinská Haru Asano (Majumi Ogawa), Iwaova manželka se svým vlastním svébytnějším způsobem svého romantického naplnění Kazuko Enokizu (Micuko Baišó), Haruina matka se šrámem a se stínem vlastního provinění Hisano Asano (Nidžiko Kijokawa), pokorný křesťan a morálně pevný Iwaův otec Šizuo Enokizu (Rentaró Mikuni). Z dalších rolí: Iwaova churavějící matka Kajo Enokizu (Čóčó Mijako), zástupce tabákové firmy s osudovou slabostí k alkoholu Tanedžirô Šibata (Taidži Tonojama), nebohý řidič náklaďáku Daihači Baba (Gorô Tarumi), ze spárů Iwaa unikající milenka Čijoko Hata (Moeko Ezawa), Haruin samolibý milenec (Kazuo Kitamura), důvěřivá matka uvězněného syna (Kin Sugai) či z osamělosti "vysvobozený" právník Kawašima (Joši Kató). Má je pomsta je krvežíznivým tancem absolutní lidské revolty s ponurou špínou lidských duší. Lidský egoismus dosahuje své radikální podoby. ()
Imamura nevyumělkovaným stylem předvádí "kariéru" jednoho malého podvodníčka a vraha, který v sobě nemá ani špetku svědomí. Špíny, která se zrodila ze špíny. Špíny, která nezná strach ze smrti, boha ani policie. V Imamurově podání se rozhodně nedočkáme idealizace zločinu a romantických představ o zločincích. Velká část filmu spíš připomíná odtažitou kriminální rekonstrukci. Jen scény s osobami, s kterými se vrah Iwao zná déle a jsou mu bližší, dávají možnost do něj a jeho okolí nahlédnout o něco hlouběji. Silné *** ()
Mistrovské - výkony, střih, výstavba, scénář. Je to beze švů, neztrácí to nikde tempo. Šílené scény, které se člověku vybaví v těch nejtemnějších snech (exekuce psa zahrabaného po krk do země a zabitého spařením kotlem vroucí vody), velká sexuální otevřenost - obdivuhodná svoboda vyjadřování! Skvělý výkon hlavního hrdiny i ostatních. Hvězda dolů za přiznanou inspiraci Amerikou - je to stejný rod "dokumentárnosti" jako Záznam o japonském hmyzu, ale je to na hraně thrilleru. Ten vrah pohrdal vším, co bylo zakotvené ve společnosti - pár retrospektiv a rodinné zázemí ozřejmuje a do jisté míry ospravedlňuje jeho důvody. Anarchie v praxi. Připomnělo mi to trochu Tahle země není pro starý - ta nelítostnost a na druhou stranu obyčejné záliby v lidech podobných jemu... ()
Reklama