Lovec jelenů

Strašně, strašně, strašně, strašně, strašně, strašně, strašně, ale fakt strašně dlouhé - to je největší (a v podstatě jediná) výtka k tomuto skvělému protiválečnému filmu. Seškrtat první polovinu na minimum, třeba bych se přidala k zástupu pětihvězdičkářů... a možná taky ne. Dobrá atmosféra, skvělí herci, spousta témat k probuzení mozkové aktivity. 79% EDIT: Při původním komentáři jsem se asi nechala poněkud strhnout zdejšími nadšenými reakcemi. Nemůžu s čistým svědomím tenhle film dát na úroveň svých vcelku oblíbených, když jsem se půlkou stopáže pronudila (ta svatba byla k nepřežití) a nijak mě neláká vidět CELÉHO "Lovce jelenů" znovu. Degraduji o hvězdičku: 69% (23.02.2009)

Lovce jelenů je těžké hodnotit. Na jednu stranu obsahuje herecké výkony jaké se nevidí každý den i neuvěřitelné množství silných scén, ze kterých se rychle neoklepete. Natož že byste na ně snad někdy zapomněli. Na druhou stranu má naprosto neopodstatněnou délku stopáže. Přes hodinu se čeká na Godota (3/5), ten se pak na čtyřicet minut dostaví (5/5), jenže se rychle klidí ze scény a tak se čeká dál (4/5). Tentokrát na konec, kdy se Godot ještě na pár minut přeci jen vrátí (5/5). V každé z částí by se našly celé pasáže, které jsou tam navíc či by šly výrazně prostříhat, aniž by to mělo výraznější dopad na film jako celek. Mění cokoli z oho zásadnost Lovce jelenů? Samozřejmě že ne, jen ho všichni znají a všichni si ho pamatují "kvůli tamtomu". A přitom o to vůbec nejde a je tomu věnována minoritní část stopáže. (10.02.2008)

Na tento film jsem se těšil možná více než na většinu známějších a možná i lepších (i když o tom se dá pochybovat). FIlm, který sází na dokonalé herecké umění nejen Roberta De Nira, Meryl Streep, ale i na opravdu úžasného Christophera Walkena. Ten tu předvádí, ikdyž má méně času na plátně než Robert, že neni o nic horší než jeho slavnější kolega. Film vyprávějící o komunitě přistěhovalců (myslím, že padne slovo Litva, nejsem si jistý přesně), kteří se rozhodnou bránit svou novou vlast. Jeden se ožení dva dny před odjezdem do Vietnamu a na jeho svatbě, jsou všichni naposledy opravdu šťastní.... Od té doby se hodně změní ... Všichni se změní.... Jejich společný lov na jeleny je neuvěřitelně krásná ukázka výpravy, kamery a přesné režie. Vietnam je tu dost nečekaně velmi krátce. Jsou zde jen ty nejdůležitější momenty, které ovlivní psychiku ze všeho nejvíc (není důležité jak se sem dostali, ale jde o to co to s nimi udělá). Scény z vodního vězení, kde se hraje ruská ruleta, jsou děsivé, velmi silné, depresivní a napínavé. Střídání rychlých pohledů kamery na dva proti sobě sedící hráče hodně přispívá ke stupňování napětí. Návrat všech kamarádu je u každého odlišný. Jeden raději zůstane v nemocnice pro veterány, aby nebyl přítěží a neublížil své manželce(amputovali mu nohy). Druhý zůstane ve Vietnamu a posílá kamarádovi peníze a třetí se jako jediný vrátí do města, do komunity.... Hodně rychle zjistí, že se nezměnil jen on, ale všechno, každý je trochu jiný. Návrat do společnosti není jednoduchý a hlavně chce splnit svůj slib. Vrací se do Vietnamu najít svého kamaráda. Nalézá ho .... Poslední scéna je snad legendární. Ruská ruleta se svým nejlepším přítelem je asi nejsilnější scéna filmu a závěr scény je nečekaný (každý to tu píše.... ale vidět to ... ztuhnete ;-)). Tento film vykresluje povahu lidí, psychickou stránku, která se mění tím co kdo prožije. Nesází na obrovské bitvy, ani hodně krve. Je to jeden ze tří nejlepších filmů o Vietnamu (hned vedle apokalypsy a čety) . Každý z těchto filmů tvoří kus Vietnamu a kus lidí co tam šli. Nikdy asi nepochopíme jaké to je válčit a žít ve Vietnamu, ale tyto tři klenoty nám to přibližují. Hudba je úžasná (cavatina jako ústřední melodie je nádherná). Délka filmu není ke škodě, ale to se musí vidět, to nejde jen tvrdit. Tento film stojí za to.... (18.02.2005)

Miluju Lovce jelenů. Neznám lepší a uvěřitelnější film o přátelství a traumatu, které navždy mění život těch co jej prožijí. Když jde parta Mikea a Nika po práci do hospody na panáka, nevidím bandu herců, ale letité kámoše, kteří v životě nemají moc krom sebe samých. Naprosto dokonalých scén a témat je ve filmu celá řada: dvacetiminutová svatba (kterou nesledujete, ale jste v ní) , ruské rulety (obě dvě), Mikeův návrat domů a nakonec pohřební hostina v Johnyho baru... Mě ty tři hodiny vždycky utečou jako voda. 100% (29.10.2006)

Přiznání uživatele: Čekal jsem osm let než to řeknu. Tohle je nejlepší film, který jsem ve svém životě viděl v kině. Budu rád, když se to změní, ale mám za to, že už nejspíš ne. V roce 2012 jsem byl poprvé na festivalu v Krnově. Od té doby se tam snažím jezdit každý rok, protože mám za to, že lidsky i filmově pro mě nic lepšího neexistuje. Mám rád uzavřené světy, americkou kinematografii, halloumi a pohraničí. A taky jsem trochu konzerva. Tehdy nám jej pustili v sobotu večer. Kino bylo narvané, úvod zdůraznil, že kopie je blow-up a trochu načervenalá, promítač to založil a jelo se. Často se přistihnu, že lituju, že jsem tolik filmů zkonzumoval tak brzo a tak hromadně, že už sem tam z archivů musím hodně dolovat. Ale pak si uvědomím, že jsem jich hodně nepochopil a vždycky si je můžu pustit znova. Tedy ne pustit, ale objevit a prožít. To byl tehdy i případ Lovce jelenů, kterého jsem jako mladší dal ve filmovém klubu na ČT2 a jako spousta lidí jsem myslel, že to snad nikdy neskončí. Tentokrát to ale fungovalo jinak. Vzpomínám si, jak se mi na několika místech chtělo brečet, jak jsem nevěděl co dělat s tou neskutečnou tenzí, kterou jsem s těmi lidmi zažíval a jak bylo v sále to absolutní, hrobové a hodně napjaté ticho až do konce závěrečných titulků. Takový společný prožitek jsem zažil jen párkrát v životě a vím, že se mu v mých očích v rámci umění nic nevyrovná. Ten film ve mně zůstal. Ukázal mi tehdy něco, co jsem si ani nedokázal představit, a to jak lehce, trvale a ne zrovna k dobrému se může změnit lidský život. Ukázal mi hodnoty o kterých jsem předtím nepřemýšlel. Ukázal mi válku jinak, než jsem ji do té doby vnímal. Šli jsme se po projekci obratem opít. Pamatuju si kamarádku, která jako první promluvila a řekla, že musíme jít na panáky. A stalo se. Nemluvili jsme o tom, příliš jsme to neanalyzovali, ale věděli jsme, že jsme spolu něco zásadního prožili. Jsem a budu za to vděčný. A možná si Lovce jelenů někdy pustím znova a budu zase tancovat na stole a pokoušet se o zpěv „Can’t také My Eyes of You.“ (09.04.2020)