Utajený

Vynikající psychologické drama, skvěle zahrané a napínavé doufám nejen pro ty, kteří nemusí mít vše polopatisticky podané jak na zlatém podnose. Neřekl bych, že jde o "divácky náročnější intošinu", děj je vyprávěn srozumitelně, bez matoucích momentů a hluchých míst, s jednou brutálně překvapivou scénou, kdy divákovi spadne čelist. I vyjádření se autora k složité rasové problematice dnešní Francie je z filmu trochu cítit (scéna s černochem na kole, problém alžírských imigrantů). A překvapivě otevřený konec, s dlouhým záběrem na diskuzi Majidova syna s Pierrotem, pak přímo vybízí k několika výkladům a přestože se někdo může cítit, že byl o něco ochuzen, já se zlobit nebudu. Ta nedořečenost je totiž někdy tak sexy :o) PS: Při několikaminutovém zjevení se legendy francouzského filmu Annie Girardot jsem zamáčkl nostalgickou slzu. (29.06.2006)

Výborná zápletka i zpracování, ale příběh končí tam, kde začal... Nebo jsem jenom já nezaregistrovala nějaké řešení děje?? Mimochodem, naprosto souhlasím s výrokem 'New York Magazine': "...we sit spellbound, stunned by our own helplessness..." Přesně tak - příběh vás vtáhne a ta bezmoc, když nemáte tušení, co to celé má znamenat, je vážně o nervy.. (28.07.2009)

Inteligentní film (což pro někoho může být alarmující), který má několik opravdu nezapomenutelných scén. Ke konci filmu, kdy syn vstoupí do výtahu, jsem měl opravdický strach (tohle se mnou zatím udělal jen Let číslo 93 a Potomci lidí). Opravdu dobrá a poctivá filmařina, u které si rozhodně moc neodpočinete. (14.06.2007)

Takhle vypadá originální, napínavý drama. Skoro všechno je v tomhle filmu jinak, než byste čekali - Michael Haneke je skvělý hlavně proto, že se nebojí riskovat. V tom je o míle napřed oproti většině ostatních současných režisérů. Pokud u filmových tvůrců oceňujete právě tuhle vlastnost, film vám vřele doporučuju. Jestli radši sázíte na jistotu, bude to pro vás asi zklamání. (24.11.2006)

Jedná se samozřejmě o metafilm. V tomto případě v nevídaně originální podobě (jako ostatně každý Hanekeho film - jsem jeho velkým a nejspíš nekritickým obdivovatelem a jsem mu za to velmi vděčný). __________Za prvé Utajený vyniká absolutní absencí narativní dramatizace, což je pro Hanekeho umělecké vyjádření typické. Narativní struktura zde není prezentována jako lineární vypointované vyprávění, nýbrž ve formě "skládačky", kde všechny díly dohromady dávají kompaktní celek, ale její poslední díl neobsahuje pointu, což je v rámci navyklého způsobu vnímání filmové řeči neobvyklé (a určité množství diváků to poněkud mate: proto některé nechápavé komentáře zde, které obviňují Hanekeho z pseudointelektuálnosti atp. - bohužel). Z toho důvodu je absence dramatizace ne jenom logická, ale vzhledem k takovému přístupu i nutná (ovšem i z hlediska narace "klasičtější" Hanekeho filmy absentují dramatizaci děje - např. nejznámější Pianistka - což diváka buď nudí nebo uvádí v šokující vytržení a mrazení v zádech). I když se v závěru filmu nic převratného nestane, význam filmu a jeho "vyvrcholení" je ukryto jaksi uvnitř. (pozn.: velmi mě pobavil jeden názor zde - nebudu jmenovat -, který podává vysvětlení, že hlavní hrdina je nejspíše schizofrenik, což ovšem v závěru filmu chybí - je nedořečené - aby byl film zajímavější a tajemnější: takové zhůvěřilosti a bezmyšlenkovité závěry plynou ze zkostnatělého přístupu k umění, když si divák myslí, že lehce přišel věci na kloub a prokouknul umělce). __________Za druhé je v Utajeném velmi zajímavá metarovina filmu: ona kazeta, která sleduje jako nějaký objektivní pozorovatel (deus ex machina) život hlavního hrdiny a dává tak divákovi na srozuměnou, že se vlastně jedná o FILM a "živí" lidé jsou pouze protagonisté představení - hry, vytvářené tvůrcem - demiurgem. Resp. film sám na sebe upozorňuje: kazeta je jeho zcizující prvek a svojí existencí proniká do života hlavního hrdiny, kterého tak přímo ovlivňuje a spouští/moderuje zápletku. Samozřejmě, že ona kazeta je jakýsi vstup, průnik řežiséra do filmu (jeho dar seslaný postavám jeho filmu) a Haneke tak předvádí loutkové divadlo - odhaluje podstatu samotného tvůrčího impulzu. Sám sebe umísťuje do děje jako aktivní prvek (filmové božstvo), ne jako pouhý "pasivní" zaznamenavatel skutečnosti, jak se o to pokoušeli neorealisté a iniciátoři manifestu Dogma 95 s cílem dosáhnout lepší věrohodnosti ve zobrazení "života" (což je jen jiná past na diváka, protože to v uměleckém díle ze své podstaty není možné). ___________Takový formální přístup, kdy "tvůrce" sám aktivně vstupuje do díla a ještě to drze přiznává, ostatně není v umění žádné nóvum, neboť stejné hrátky se čtenářem předvádí ve svých mistrovských dílech např. Vladimir Nabokov (mám na mysli zejména Pnin nebo Král, dáma, kluk) nebo u nás např. Daniela Hodrová, či ne příliš známý Jan Křesadlo a Petr Rákos (atd.). Haneke se nachází ve vskutku vybrané společnosti. (28.03.2006)