Бабуся
Baboussia
Granny
Obsahy(1)
Tragikomický příběh stařenky Tusji, která ve svém pokročilém věku zůstane bez opory svých nejbližších. Poté, co odkáže dům vnukům, je odvezena k sestře Anně, kde však najde azyl jen do chvíle, než si Anna zlomí krček. Problémy s nalezením nového domova se bezprizorné Tusje vracejí. Ve výstižných zkratkách sledujeme portréty jejích příbuzných, z nichž jeden je povaleč a opilec, druhý bezohledný zbohatlík. Jistou naději slibuje neteř Líza, která pracuje v Moskvě jako úspěšná novinářka, ale i pro ni by stařenka byla zátěží. Tusja se nastěhuje k vnukovi, kterého poznamenala válka v Čečensku a sám je v nesnázích. Jeho dcera Olja ztratila při výbuchu řeč. Ještě než hrdinka odejde do mrazivé noci, uskuteční zázrak, který celé vyprávění z posttotalitního Ruska posouvá k žánru pohádky. Režisérka filmu nezastírá, že film natočila z potřeby osobního pokání. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (67)
Film je typicky ruský = "nějak bylo a nějak bude". Babička v hlavní roli je z generace, která zažila 2. světovou válku a vlastníma rukama postavila základ nového Ruska. To oni věřili ve Stalina, v církev i vlast. Díky jejich válečným i pracovním obětem přežilo Rusko i celá Evropa. Dali do toho všechno, obětovali se pro budoucnost i pro ostatní lidi. Vychovali svoje děti, vnuky ale nové generace už jen natahují ruku a berou a berou a berou. Najednou jim je stará babka na obtíž, najednou pro ně nic neznamená. Že jim není hanba, ona je milovala a žila pro ně, oni ale zapomněli. Nová generace (nejen) Rusů žije už jen sobecky = jenom já a ostatní ať třeba chcípnou. Všichni hamouní a jen kynou, ale jsou to samozřejmě chudáci. Nemáme, nedáme, nemůžeme. Je to smutná podívaná na zavržení stáří, ale je to nádherný film, který mi pomohl nahlédnout s odvahou i na stinnou stránku stáří. Slušnost a naučená obětavost zmizela s novými generacemi všude na světě. Doufám, že nikdy nebudu takto ve stáří na obtíž. ()
Viděno na MFF Karlovy Vary 2009. Původně jsem na film ani nechtěla jít, ale ještě byly volné lístky, tak jsem využila příležitosti. A je to ten nejsilnější film, který jsem na letošním festivalu v Karlových Varech, viděla. Dlouho mě film sice nijak nebavil, ale pak se začalo vyjevovat, co chce vlastně sdělit a po skončení jsem nemohla popadnout dech. Kdybych se na to dívala sama, jistě brečím jak želva tak, jako spousta lidí v sále. ()
Poslední půlhodina byla opravdu velmi silná a tragická, za což z velké části mohou také procítěné herecké výkony hlavních protagonistů. První část filmu se mi zdála naopak zase docela vtipná (opravdu jsem se málem podělal smíchy, když chtěl "ďáblem posedlý" Víťa zakopat celou tu budovu s lopatou :D :D ). Celkově film poskytnul náhled do života a poměrů v Rusku a varuje před odlidštěním, které se stále více rozmáhá (jenže co s tím?). Snímek se mi hodně líbil a až na pár slabších míst snad neměl chybku 9/10 ()
Niet čo dodať. Ukážková plejáda a exhibícia ľudského hnusu a odpadu, alebo ako sa vraví - za dobrotu na žobrotu. Ono je veľmi ľahké len brať, no pravý charakter človeka sa ukáže, až keď má niečo dať, nezištne a od srdca. V tomto filme veľa dobrých ľudí veru nenájdete. Preto mi aj ten rozprávkový koniec z pohľadu babičky náramne zapasoval. 85/100 ()
Z některých lidí vyrostou nevděčné bezcitné svině, žijící si jako prasata v žitě - jiní mají srdce na dlani a jejich osud je krutě těžký. Takový už je život. Ona se pro rodinu rozdala, rodina jí však její lásku vrací podivným způsobem. . . . . Babuša a její klidný a vyrovnaný pohled chytne za srdce, stejně jako celý tento, možná trochu naivně působící, avšak veskrze lidský film. ()
Reklama