Dlouhá bílá nit

Už úvodní záběr na vesnici, kde jsou slyšet různé vesnické ruchy jako bučení, kokrhání, štěkot psa, a začínají titulky, dává tušit, že tohle bude nevšední zážitek. Začíná se odehrávat příběh matky a dcery (výborná Slávka Budínová a mladičká Jana Šulcová), které obě touží po lásce. Vůbec to ovšem není laciné téma, je to vytříbené drama, kterým nás provází hlas vypravěče Radovana Lukavského. Dlouhá bílá nit stojí a padá na všech hereckých výkonech postav, které se ve filmu vyskytují. Tohle je fakt podívaná, ze které nelze odtrhnout zrak!! Podmanivou hudbu vytváří nádherná práce Luboše Fišera, ty různé smyčky a tóny to je prostě jako vždy klasa!! Nebo kamera Ivana Šlapety, která zabírá různé úhly, pohledy nebo nájezdy na tváře a oči, to je nadčasová kameramařina. Režisér Ján Roháč nebyl jen tvůrce zábavných věcí pro divadlo Semafor, ale i režisér psychologických příběhů jako je Dlouhá bílá nit. Jaká škoda, že tak brzy zemřel. (13.02.2017)

Jánko Roháč opět zabodoval. Narozdíl od svých kolegů, kteří točili pro televizi několikrát ročně, Roháčova občasná televizní režie patřila vždy k tomu nejlepšímu. Na první pohled banální příběh byl postaven především na hereckých výkonech hlavních představitelů. Slávka Budínová dostávala na přelomu 60. a 70. let ty nejkrásnější role a dokázala je využít do poslední kapky. Stejně dobře jí sekundovala mladičká a zdánlivě nezkušená Jana Šulcová. Tradičně vynikajicí Rudolf Hrušínský si vystačil téměř beze slov a jeho žena "ranařka" Antonie Hegerlíková rozmlátila byt obstojně :-) (04.06.2007)

"Nešťastná láska bolí jako smrt." To mě při sledování tohoto filmu zas hodně bolelo u srdce. Hlavně při pohledu na nešťastnou a často plačící vdovu Mařenku (famózní Slávka Budínová), které to věcné čekání, zda se její milenec František (hrozný slaboch v podání minimalistického Rudolfa Hrušínského) konečně rozhoupe a odejde od své hysterické ženy (velmi drsně ztrárněná figurka od Antonie Hegerlíkové), musí neskonale ponižovat. Na začátku má film v sobě docela i humor (viz třeba Mařenčina hláška vůči své dceři:"Furt tě vychováván ale pořád nejseš vychovaná…"), ale vše nakonec směřuje k tragickému vyústění. To předznamenají dva tóny (tercie - E/C), které nejprve hraje František neuměle na klavír a poté je Fišer nechává neustále opakovat v drsném fortisimu klavíru s ševelícím doprovodem. Celkově je sice Fišerovi hudby ve filmu spíše pomálu, ale výrazné je několikrát se opakující trubkové sólo. Výrazná je i role Mařenčiny dcery v podání půvabné Jany Šulcové, které na pozadí matčiny tragédie prožívá svou první (nemastnou neslanou) milostnou zkušenost. Tahle dějová linka má sice takové nejasné vyústění, nedává však člověku moc nadějí, že by aspoň dcera mohla mít (na rozdíl od matky) v lásce štěstí. Smutečný průvod tak uzavírá tento veskrze smutný příběh z Bohdalova, z vesnice o "třicet pět chalupách, třicet pět stodolách, třicet pět prasečích chlívkách..." " (08.11.2021)

Programově ponurý film o mužích charakterově o to slabších, oč silnější jsou tady ženy. Mužská nedostatečnost nespočívá pouze v absenci odvahy a cti, ale také v nedostatku intelektu a citu. Někomu už by se to mohlo (a snad i oprávněně) zdát trochu moc genderově nevyvážené, mně to ale nevadilo, protože jsem se v tom nepoznal. Mám za to, že v době svého vzniku musela Dlouhá bílá nit vyvolat solidní pozdvižení. Podobně "feministické", nebo spíš proženské ladění filmu tehdy jistě nebylo příliš v kurzu. Současným extrémním podobám tohoto hnutí nefandím, v DBN ale uhodili hřebíček na hlavičku, byť při tom poněkud přitlačili na pilku. Většina chlapů by podobnou situaci v opačném gardu (vztah svobodného muže s vdanou ženou) nevydržela snášet měsíce, natož léta. Ano, jde o projekci, v tomto názoru se odrážím já sám, ale vnímám se jako typický představitel drtivé většiny mužů. Dlouhodobé mimomanželské vztahy ženáčů přitom div nepatří k dobrému tónu. (29.12.2017)

Vesnické drama. Příběh jakoby od Sigrid Undsetové, protože hrdinkami jsou ženy, jejímž charakterům nesahají ty mužské ani po kotníky. Za povšimnutí stojí reálie socialistické vesnice (kozín, předseda a účetní stále namol), kde se stále ještě drží některé náboženské zvyklosti, i když povětšinou jen zásluhou několika svíčkových babek (večerní klekání, obřady kolem pohřbu). (02.04.2012)