Režie:
Francis Ford CoppolaScénář:
Francis Ford CoppolaHudba:
David ShireHrají:
Gene Hackman, John Cazale, Allen Garfield, Frederic Forrest, Cindy Williams, Elizabeth MacRae, Teri Garr, Harrison Ford, Robert Duvall, Michael Higgins (více)Obsahy(1)
Záhadné drama Francise Forda Coppoly zkoumá morální hodnoty soukromí. V hlavní roli se představí Gene Hackman jako Harry Caul, expert na bezpečnost a dohled. Jeho každodenní práce, odposlech, se změní v noční můru, ve které Harry stále slyší něco, co jej ruší v nahrávání mladého páru v parku. Začíná se obávat toho, že by nahrávka mohla být zneužita. Postupně se zaplétá do labyrintu tajemství a vražd. (oficiální text distributora)
(více)Videa (3)
Recenze (320)
Úžasný film v ktorom Coppola demonštruje svoje umenie. Brilantná klavírna melódia v pozadí. Len jedna vec mu asi chýba k dokonalosti. Občas nedomyslené konanie postavy Hackmana. Konkrétne keď sa ako jeden z najuznávanejších špecialistov na odpočúvanie nechá dvakrát za sebou úplne školácky nachytať. Mohlo sa tomu predísť, stačilo pristupovať k zápletke podobne svedomito ako Harry Caul k inkriminovanému rozhovoru, alebo radšej ešte trochu viac, aby sa nič neprehliadlo... ()
Úvod in medias res - emócie, výborná zvukovka, zaujímavý námet. Film však veľmi rýchlo zlyhal a moje prvotné nadšenie sa zrútilo....akonáhle som sa nechala sprevádzať nezaujímavými, rozvláčnymi a málo podstatnými scénami z Harryho osobného života. Monotónna atmosféra začínala liezť krkom a pokiaľ začnete myslieť na záver, už je zle. Oceňujem ambície, originálnosť, postupnosť, ale prikláňam sa k menšej húfe Coppolovsky sklamaných. ()
Veškeré své umění zapomněl Coppola doma v šuplíku a během natáčení se ani jednou neodvážil pro něj vrátit. Jinak si tento destruktivní zážitek nedovedu vysvětlit. První půlhodinu se do nekonečna omílá dialog sledovaného páru a když nastane okamžik, který by mohl dění posunout dál, tak se za asistence nevýrazné dramatizace vše odehrává znovu. Tím "vše" mám bohužel na mysli nulovou atmosféru, zcela chladné komponování hudby a nevídanou utahanost děje, který nemá absolutně žádnou snahu vybudovat jakýkoliv spád a nějakou klíčovost událostí. Od odpadu to zachraňují cca 3 sugestivní scény (scéna v hotelu, krev v záchodu a samotný závěr zobrazující náznak workoholismu). Pokud se na tento debakl skutečně díval prezident Nixon, tak ho měli vyznamenat Nobelovou cenou za odvahu. ()
Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. ()
Původní komentář: Průměrný paranoidní snímek, který se v závěru naprosto propadá. Konec mě naprosto zklamal hlavně z pozice hlavní postavy, která se chvílemi chová až nesmyslně a prožívá emočně práci, kterou dlouhé roky dělá s naprostou precizností a bez jediného pohybu řasy na oku. Gene Hackman podává dobrý výkon, který je podpořen dobrou režií, ta potěší hlavně v prvním půlce, která je nenápadná, ale přesně zapadne do pozdější rovnice. Filmové zpracování odposlechu včetně zvuků působí chvílemi velmi originálně a zajímavě, avšak je příliš často opakovaný a stále dokonala stejný. Vizuálně jinak naprosto obyčejný film, v kterém se toho opravdu moc nestane. 2* Po letech: 5* a podle mě jeden z dalších skvělých snímků 70'. Vedle Výstřelu navíc jeden z málo známých a opomíjených. ()
Reklama