Kmotr

Scénář: Mario Puzo, Francis Ford Coppola .. Bezpečně nejlepší díl z celé Godfather trilogie a jeden ze tří vrcholů mafiánského žánru potažmo ten třetí v řadě, protože Goodfellas nebo Once Upon a Time in America jsou kalibru nejtěžšího. Přesto, jeden z mých nejoblíbenějších filmů a to nejen pro milované téma, ale rozhodně i za působivé zpracování a bezchybné herecké výkony. 100%. (21.10.2007)

Puzovu knihu mi kdysi dříve doporučila moje babička a já jsem byl po jejím přečtení unesen. Cítil jsem tu rodinou atmosféru a od první stránky to bylo jako bych už všechny znal, měl jsem pocit, že jsou jako má vlastní rodina. Přece jen jsem se trochu obával jaký film nakonec bude, ale Coppola adaptaci knihy zvládl dokonale. Zachoval atmosféru, vypiloval všechny detaily a s úžasnou precizností se postaral o to, aby fanoušci předlohy byli spokojeni. Marlon Brando se jako Don Vito nesmazatelně zapsal do filmových dějin a Al Pacino předvedl jeden z nejlepších výkonů své kariéry. KMOTR je legendou a já jsem rád, že jsem ho konečně mohl vidět. (06.10.2006)

„Až tak veľmi zase neodpúšťam.“ Už to predsa len trochu zostarlo, ale ono retro to bolo už v dobe premiéry, keďže film vznikol v r. 1972, ale odohráva sa v 40. a 50. rokoch 20. storočia. Pokusy o akčné scény sú mierne úsmevné a Al Pacino je divný (dostal ma až v dvojke a trojke), ale inak výborný a v dobrom doslovný prepis perfektnej Puzovej knihy (až na vedľajšiu flashbackovskú linku, ktorú Coppola rafinovane vynechal a megarafinovane ju zakomponoval do dvojky, čím z nej zrejme urobil lepší film, než akým by bola bez nej). Jednotka je klasické dielo o rodine a rezaní hláv. Síce "len" konských, ale ľudia v tomto svete končia spravidla ešte horšie. Vynikajúce herecké obsadenie. Cholerický Caan, verný Duvall a samozrejme Marlon Brando, najsilnejší dojem na mňa však urobil geniálny Lenny Montana ako strašidelný zabijak Luca Brasi. Tomu by som hneď natočil spin-off. Hrsť legendárnych scén (posteľ, nemocnica, pomaranče). Už tá prvá scéna! Rozpočet 6 miliónov, celosvetová tržba 245. To sa komentuje samo. Ale ak máme veriť seriálu The Offer, natáčanie (a veci, ktoré sa diali pred prvou klapkou) bola snáď ešte väčšia gangsterka, než samotný film. (07.06.2008)

Teprve stříbrné plátno mi konečně umožnilo pocítit velikost tohoto skvostu, který mi v omezené a mělké ploše televizní obrazovky přišel vždy jaksi rozvláčný a bez hloubky některých dalších Coppolových děl. Byl to, samozřejmě, omyl. Kmotr je neobyčejně robustní epikou, ryze narativním filmem, jehož monumentálnost je plná jemných detailů a scén vystavěných s architektonickou precizností (způsob, jakým režisér mistrně kombinuje různé složky vypravování, aby umocnil intenzivní napětí, je jedinečný). Nelze ho konzumovat po částech, nelze u něj vypnout pozornost. Coppola je intenzivní, scény do sebe logicky vplývají (prolínačkový střih není samoúčelný) a fascinující je sledovat proměny postav, které jakoby s filmem stárly a radikálně se vnitřně přetvářely. Kmotr je "film-život", radikální manifest fiktivního času, který svou sevřeností a silou dokáže zcela ovládnout ten aktuální. Podmanivý, kontemplativní zážitek, který to plátno velké skutečně potřebuje. (12.01.2011)

Přiznání uživatele. Tenhle film jsem viděl poprvé někdy v roce 2002. Seděl jsem tehdy ve svém půdním království, ládoval se mraženou pizzou s párkem a kukuřicí, trollil uživatele ČSFD, dvakrát týdně se jak idiot prolíval v místních hospodách a myslel si, že o světě vím úplně všechno. Kmotra jsem si sehnal v releasu, kterému se snad ani nedalo říkat release. Dvě cédéčka a skoro giga a půl dat. Nadšeně jsem si ho pustil. Nebavil mě, nechápal jsem ho a málo se tam střílelo. Něco jako Lovec jelenů, kterého jsem dal krátce předtím. Samozřejmě jsem mu ale napálil pět hvězd a tvářil se, že jsem to celý pobral. Vzpomínám si jak jsme se o něm bavili ve škole a většina lidí jen opakovala hlášku: „Dám mu nabídku, kterou nemůže odmítnout.“. Do toho se smáli a vzpomínali na scény, kde někdo padal mrtvý k zemi. Říkali, že je to nejlepší film, který kdy viděli. Nechápal jsem to a myslím, že oni tehdy také moc ne. Roky plynuly a já jsem se ke Kmotrovi vrátil na konci nultých let. Pořád to nebylo ono, ale některé věci mi začínaly dávat smysl. Zkoumal jsem, jak výjimečně je ten film natočený, jak v něm některé věci působí zdánlivě nechtěně a jak zajímavé jsou ty postavy, se kterými prožijeme část jejich naprosto šílených osudů. Život letěl dál, člověk nabíral zkušenosti, učil se a s rodinou začal spoustu věcí vnímat jinak. Vzpomínám si, jak jsem nedávno asi po desáté viděl Scorseseho Casino a z násilí, které v něm je, jsem byl poprvé vyklepanej. A nějak podvědomě jsem se zase vrátil ke Kmotrovi. A musím přiznat, že takovou frustraci jsem nečekal ani náhodou. Ten film je tak nekompromisní a tvrdý, že je pro člověka jako jsem já je najednou ekvivalentem přepadení, při kterém mu kromě psychické trýzně někdo i pořádně rozkope hubu. Ať už jde o všechny ty charaktery, mezilidské vztahy, řešení problémů, přetvářku, chování k ženám nebo deformaci rodiny jako instituce. Je to film bez východiska. Film o člověku, který lidsky selhal jako málokdo. Film, který vás donutí přemýšlet o tom, jak dobrý život žijete, co jste v životě udělali špatně, co ještě můžete stihnout, jestli nemá náhodou víra smysl a zda byste na některé věci měli rezignovat. A není to zas tak příjemné přemýšlení. Představa, že jej Coppola musel začít developovat někdy ve svých třiceti letech, by mě v mém věku mohla uvrhnout do stavu, že už jsem všechno propásl a profesně selhal. Ale to bych si z něj neodnesl co jsem měl. (09.04.2020)