Jméno růže

Geniální předloha coby zřídlo výborné (rád bych také řekl geniální, ale nemohu) adaptace. ____ Tak jako se u Umučení Krista zcela vytratila pointa Kristovy oběti a lásky k bližnímu (Ježíš zemřel na kříži pro to, aby očistil člověka od hříchu) a film probouzel víceméně nenávist a jakousi pochybnou katarzi, dopadlo stejně i Jméno růže. Základní myšlenka, filmem takřka minutá, tkví v Aristotelově Knize bláznů, což není nic jiného než tematizace midcultu a kýče (oblíbených pojmů Eca), tedy rizika, že by se „nižší“ lidé mohli vysmívat „vyšší“ pravdě, že by přestali věřit v zakonzervované hodnoty a (nejen náboženské) instituce. Když si do toho člověk uvědomí problematičnost postmoderny (vyšší umění není rozpoznatelné, může být vytlačeno nižším a nikdo to nepozná) a anarchie (snaha přetvořit americkou mocenskou strukturu v 60. letech nakonec úspěšná nebyla a ani nemohla být) a zamyslí se nad tím, zjistí, že britský a americký konzervatismus, jak o něm zapáleně hovoří politolog Roman Joch, má svůj smysl, a že i Jorge má ve své podstatě pravdu. ____ Film charakterizuje dokonalá atmosféra odlehlého genia loci, místa opatství pod záštitou Boha, kde se přesto může stát, a také děje, cokoliv. (26.08.2008)

Fanoušci Umberta Eca asi sprásknou nad filmem ruce – kdeže je mistrova mnohvrstvenatost, kdeže je různost čtení, které dělá z knižní předlohy unikátní dílo? No, kamsi se vypařilo ve středověké mlze. Annaudovo Jméno růže je pěkná detektivka s dobrou atmosférou a napínavým příběhem, leč zcela postrádá sofistikovanou symbolickou rovinu... jenže ono to není na škodu. Kdo si chce především hlavu lámat, nechť sáhne po Ecovi, kdo chce především potěšit pěkným příběhem, nechť sáhne po Annaudovi. Jen to proboha neplést dohromady, sic byste vztekem hryzli pysk! (31.01.2004)

Pokud bychom se pokusili poměřit středověk našimi současnými představami, splakali bychom nad výdělkem. Objevila by se totiž doba, která by ze všeho nejvíc v mnoha ohledech připomínala naši nedávnou minulost s jejími postrky (omezováním svobody pohybu), nálepkováním a kastováním. Při jejím skutečném zobrazování si proto nelze nevšímat přesahového (transcedentálního) rozměru RŮŽE, který ukazuje - pro jednoznačnost svého směřování - právě k naší současnosti. A právě v tomto ohledu spočívá síla nejen literární předlohy, ale i mimořádně zdařilého Annaudova zfilmování. Cílem filmu je převod do příběhu filmovou řečí, tedy úsilí o převod mezi dvěma odlišnými formami uměleckého vyjádření. Středověký souboj o vědění i o větší lidskou svobodu a ohleduplnost je promítnut do tajemného děje kolem fiktivní Aristotelovy knihy (Conneryho příznačně pojmenovaný řeholník-františkán William z Baskervillu je vyhraněným nominalistou viditelně tíhnoucím k dílu velkého řeckého filozofa) a paralelní hluboké sondy do života tehdejší církve. Opomenuto nezůstává ani agrární zázemí ponurého opatství a jeho obyvatelé. Požár věže vědění s pozoruhodnou knihovnou, rafinovaným bludištěm i činorodým skriptóriem má vícerozměrný symbolizující význam. Přiblížení scholastické disputace, dvou skrytých valdenských (?) "kacířů" i řádění inkvizice s následným rezistentním aktem zoufalých vesničanů je za těchto okolností zvlášť působivou kulisou napínavého detektivního příběhu a postižením myšlenkového jádra Ecova autorského pohledu. Přidané bonusy nejlépe postihují nesmírné úsilí autorského týmu RŮŽE a dávají i dostatečnou odbornou garanci pod jménem francouzského historika Jacquesa Le Goffa. Precízní práce všech výrobních složek filmu dotváří a dobudovává jedinečný divácký pocit z tohoto díla, na něž se vskutku nezapomíná. (15.08.2010)

Temná krimi s geniálním františkánem Connerym v prostředí 14. století na opatství postiženém sérií úmrtí. Co však zaujme na prvním místě je panoptikum hrůzyplných postaviček mnichů, v čele s hrbáčem Ronem Perlmanem. Trailer: http://www.csfd.cz/film/166-jmeno-ruze/videa/ (27.11.2011)

"Kde se náš vzdělaný překladatel z Řečtiny setkal s anonymním autorem své smrti?" Tak na tuto otázku odpoví Svatá inkvizice během chvilky. Bylo mi potěšením sledovat inkvizitora Bernarda Guie v akci, ale sir William byl při svém pátrání také velmi přesvědčivý. Třeba záchod na neznámém opatství odhalil naprosto fantasticky. Jenže církevním manažerům šlo už ve středověku spíše o majetek než o bližního svého, takže se bude mučit a upalovat. Mne samozřejmě nejvíce potěšily pochybnosti o neomylnosti Slova Božího, krysožrout Salvatore a ocenil jsem i půvab labyrintu. Nicméně jsem Jméno růže poprvé viděl v kině v juniorském věku, takže je snad pochopitelné, že nejvíc jsem záviděl novici Adsovi jeho ztrátu panictví. Dva roky jsem pak bloudil po tuzemských farách, ale má touha uspokojena nebyla. (29.01.2019)