Svatá hora

Svatá hora je pro většinu lidí asi těžko uchopitelný a nestravitelný film. Příběh zde nehraje roli a ani postavy a mluvené slovo. Slova spíše v některých momentech ilustrují a vedou jako mistr svého žáka. Filmový jazyk tak představuje spíše obraz, který je scénu od scény natlakovaný esoterickým symbolismem, což je hlavní podstata tohoto díla. Ale má v sobě obsaženo i něco z historické a politické mapy, resp. kritiku a ironizaci těchto témat. Jodorowsky prohlásil, že "žádá od filmu to, co většina Severoameričanů žádá od psychedelických drog" a výsledek je velmi osobitý. Na druhou stranu bych řekl, že ale většinu popcornového osazenstva začne velmi brzo nudit a svou groteskností či absurditou dožene tyto diváky k dojmu, že se jedná o "neskutečnou blbost" či "nechutnou frašku". Což na jednu stranu chápu, spousta scén tak může povrchně působit, ale nejdřív je nutné celý snímek vstřebat a zamyslet se, co vůbec autor chtěl sdělit, protože si myslím, že umělec tohoto kalibru nemá potřebu jen "exhibovat". Viz závěrečná tečka je po čertech krásně všeříkající finále. Na film se ani nedá koukat jako na běžný film, je spíše sám o sobě meditací a konfrontací se surrealismem a klade si za cíl pomocí šokantních scén, monologů a symbolismu otevřít divákovi oči či docílit změnu vědomí. Ne každý se ale opravdu tomuto filmu bude chtít otevřít a dokoukat ho, což je jediné mínus, ale jinak musím panu Jodorowskymu vskutku zatleskat! (24.12.2013)

Film, jenž se přizná sám k sobě, změní svůj konec v počátek, a stane se tak sám mýtem, který zpodobňuje i vytváří: oba stojí na retroaktivním sebezapomnění lidstva, které tkví v jediném – zapomínání fikce, kterou tvoříme, a vydávání jí za realitu, do které se rodíme. Fikce a mýty se rodí jedině zpětně, dnešek plodí Kristy takové, o jakých sníme, a proto závěrečná metafikční katarze otevírá divákovi dvě iniciační cesty: jednak nezapomínat, že film není nikdy než jen hrou a stínem, byť by dvě stě let buržoazní ideologie „Realismu“ vydávala svoji stínohru za okno do skutečnosti; ale hlavně nezapomínat, že konec tohoto filmu je počátkem dějin, jež žijeme, tak jako si každá společnost zpětně fabrikuje mýty vlastního počátku, jimiž se chlácholí na cestě do hrobu. Kolektivní nevědomí se tu nezračí právě proto v ničem jiném, než trochu paradoxně pro čítankového Junga, k němuž ostatně Jodorowského vztah později zaslouženě zvadnul, v tom, že je v dějinách neustále měněno a pokud je v jeho odpudivé přitažlivosti něco vidět, tak jen to, že touha zároveň přitahuje i děsí a bolí i když ukájí: citát Josepha de Maistre „každý národ má takovou vládu, kterou si zaslouží“, lze změnit na „každá společnost má takové mocipány, po nichž touží“, ovšem pouze s vědomím toho, že nevědomí lidí je nutí zapomínat toho, že rubem jejich touhy po spravedlnosti, vznešenu a životě jsou obscenita čiré moci, exkrementy a smrt, které u jejího zrodu vždy neodvratně stály. A tak je mají, od počátku všech věků každou vteřinou, i dne 6.12.2020, i dne… (06.12.2020)

"Directed to art, interpretation means plucking a set of elements (the X, the Y, the Z, and so forth) from the whole work. The task of interpretation is virtually one of translation. The interpreter says, Look, don't you see that X is really - or, really means - A? That Y is really a B? The Z is really a C? (...) Today is such a time, when the project of interpretation is largery reactionary, stifling. Like the fumes of the automobile and of heavy industry which befoul the urban atmosphere, the effusion of interpretations of art today poisons our sensibilities. In a culture whose already classical dilemma is the hypertrophy of the intellect at the expense of energy and sensual capability, interpretation is the revenge of the intellect upon art. Even more. It is the revenge of the intellect upon the world. To interpret is to impoversih, to deplete the world - in order to set up a shadow world of "meanings". (...) In most modern instances, interpretation amounts to the philistine refusal to leave the work of art alone. Real art has the capacity to make us nervous. By reducing the work of art to its content and then interpreting that, one tames the work of art. Interpretation makes art manageable, comfortable." (Susan Sontag, Again Interpretation, 1964) A já bych k tomu dodal, jenom to, že největší zrádci jsou pak ti, kteří vytváří díla pouze proto, aby byla interpretována. Jakkoli uznávám, že finanční injekce Johnna s Yoko umožnila, že film je po většinu času celkem zábavná podívaná. Jinak si myslím, že už je na čase, stejně jako aktuálně dochází k revizi New Age, začít pomalu revidovat dílo Jodorowského. Protože tohle je opravdu pouze esoterický vnucený pseudo-art postavený z velké části na tom, že vypadá přesně tak, jak si laik myslí, že má vypadat a fungovat umělecký film. Mark my words. (23.08.2023)

Uf, tohle já mám nějak komentovat? Vemte to takhle, po deseti minutách menšího navalování (byl jsem v kině přežranej, uznávám :)) jsem měl docela chuť odejít, postupem filmu mě ale "to všechno" (nechci moc spoilerovat) začalo bavit, aby se to nakonec téměř dokonale shodilo prezentací závěrečné pointy (Jodorowsky se jí chopil sám a špatně udělal). Pro všechny, kteří neví do čeho jdou - mírou úchylnosti a bizarnosti může Svatá hora někoho dokonale odpudit, nevzpomínám s, že bych někdy viděl podivnější a úchylnější film (Salo vyjímám ze všech kategorií) - přes to všechno musím Jodorowskému uznat, že se opravdu pokusil o něco nového, že to má smysl - šokovaný divák jen musí leccos spolknout a podvolit se této "hře". Opravdu škoda toho závěru - mohlo to být víc než 7/10 PS: v tomto příspěvku jsem se schválně nedotknul samotného děje, ono se to všechno nedá ani moc vyprávět, musí se to vidět - kdyby chtěl ode mne někdo mermomocí škatulku, tak bych použil výraz "úchylná satirická fantasy" .) PPS: téhož dne - na druhou stranu když o tom člověk zpětně přemýšlí (a nepletou se mu do toho ty zvrácenosti) tak musí ocenit, že to dohromady vlastně dává smysl + ocenění Jodorowského obrazotvornosti je zcela na místě - zvyšuju na 8/10 (08.03.2008)

V každém projektu 100 se objeví alespoň jeden film, který lze svým obsahem nebo formou považovat za tak trochu více nekonvenční. Minulý rok to byla skvělá maďarská Taxidermia, letos je to Svatá hora Alejandra Jodorowskeho. Vysoká úroveň uměleckého zpracování je nám jasná hned po první scéně. Hned po začátku jsme zasaženi vlnou do absurdních výšek vyhnaných bizarností, které si s přílišným násilím rozhodně hlavu nedělají. Ukřižované ovce, opancéřované žáby, hromadné vraždy a všude okolo rozjásaní turisté, kteří si vše natáčí na kameru. Příběh tu není podstatný. Avšak každá scéna, ať už jakkoli absurdní, působí dojmem, že má ve filmu své pevné místo. Děj je přímo nabitý symbolikou a odkazy a svým způsobem reflektuje problémy současného světa. Postupně film začíná upouštět od své zpočátku vážně se tvářící masky a dospěje až ke konci ala Monty Python. Paradoxně je to možná odlehčený konec, který z celého filmu dělá mírně rozporuplný zážitek. Pro mě ale určitě jeden z nejlepších uměleckých filmů a zážitek na celý život. (23.02.2008)