Nabarvené ptáče

Je zvláštní, že kamkoliv ten kluk přijde, tam se mrdá na sto a jeden způsob, vraždí a nadává, ale na něm to nezanechá žádnou stopu. Jestli on Joska není trochu psychopat. Docela zamrzí, že si Marhoul nandal do filmu herecký extratřídy jenom proto, aby je nechal předabovat. Každej řekne jednu větu, někdo jedno slovo a někdo vůbec nic, přesto nedokázal naučit svoje herce ani zabučet. Taky chování postav je šíleně nepřirozený. Při délce tří hodin by určitě prospěl i soundtrack, jehož absence filmu v určitých pasážích ubližuje. Dokonce ani emocionální rovina nefunguje, jak by mohla, všem hrůzám války navzdory. Celej film v tomhle případě tvoří nádherná kamera, přesnej střih, světová výprava a silnej příběh, kterej ale mohl bejt podadej mnohem efektivnějším způsobem. Na český poměry je to ale asi nejlepší film za posledních dvacet let. (15.03.2020)

Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější v duchu své literární předlohy, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný... (25.09.2019)

Príbeh je vyrozprávaný v kapitolách a mne osobne sa zdá, že oproti predlohe, tým stráca na sile. Nedokázala som to s tým Joskom úplne prežívať, chýbala mi tam celistvosť príbehu. Spracovanie je dych berúce, kamera dokonalá. 169 minút je síce riadny náklad, ale mne osobne ani jeden záber neprišiel zbytočný. A na margo brutality vo filme, kniha je ďaleko drsnejšia. (27.09.2019)

Kosińského knihu mám rád a tak jsem byl hodně zvědavý, jak se jejího převedení na plátno schopný filmař Václav Marhoul zhostí. Za mne to dopadlo nad očekávání dobře, po řemeslné stránce nemám naprosto co vytknout, naopak, je dost toho co lze obdivovat, kamerou počínaje a zvukem konče. Zdejší časté výhrady k dramaturgii, vývoji hlavní postavy, epizodičnosti vyprávění, pramení patrně právě z neznalosti předlohy, jejíhož charakteru i děje se režisér v podstatných bodech přesně drží a přesto nikde nesklouzává k pouhé ilustrativnosti, nelpí na nepodstatných detailech a vytváří naprosto svébytnou verzi původního příběhu. Nechci srovnávat nesrovnatelné, na to se jedná se o příliš osobité tvůrce, ale výsledné dílo mi ve vztahu k adaptované látce připomnělo Vláčilův "Stín kapradiny" - kongeniální spojení literárního mistrovství a filmového umění. Mimochodem - Lech Dyblik, oblíbený herec Wojciecha Smarzowského, který si tu (k závisti mnohých) zalaškoval s Jitkou Čvančarovou, zde měl mnohem příjemnější roli, než onu zrůdu co hrál ve "Volyni" (tématicky podobném, ale asi tak 20x děsivějším a násilnějším filmu než je "Nabarvené ptáče"), ale škatulku venkovských ukrajinských vidláků mu po těchto snímcích už jen těžko někdo odpáře :-D. (14.09.2019)

Před premiérou jsem projevil určité rozpaky nad tím, jestli je režisér schopen náročnou a kontroverzní látku zvládnout. Ostudu si neudělal, vydoloval ze sebe maximum a jeho vize určitě stojí za vidění v kině, což se o drtivé většině českých filmů říct nedá. Produkci Marhoul zvládl na jedničku. Film s tak velkým rozpočtem a koncentrací špičkových filmových specialistů i významných zahraničních herců chyběl v naší kinematografii už celé dekády a s největší pravděpodobností opět dlouhá léta chybět bude. Nabarvené ptáče nepředstavuje trend a blýskání na lepší časy, je to solitér, na který nemá co navázat, maximálně může sloužit jako pozitivní příklad pro další vizionáře. Marhoul má hodně nakoukáno a nebojí se toho využít. Skvělá kamera Vladimíra Smutného, černobílý materiál a členění filmu do kapitol odkazují k Markétě Lazarové, na Jdi a dívej se navazuje Marhoul zcela vědomě angažováním Alexeje Kravčenka, cinefilové určitě najdou další četné odkazy, ať už na dílo Jana Němce nebo další klasiky. Potíž je v tom, že Marhoulovi přes snahu schází pořádný kus do filmaře světové třídy. Neumí pracovat s tempem a rytmem filmu, je monotónní a opakuje se. Dcera, která mě doprovázela, se po promítání přiznala, že s v prvních deseti minutách na snímek perfektně naladila, aby si posléze s hrůzou uvědomila, že jí čekají další bezmála tři hodiny téhož. Kdyby režisér zkrátil film o půl hodiny, na jeho podstatě by se nic nezměnilo a divák bez znalosti předlohy by to ani nepoznal. Nabarvené ptáče je sledem krásných filmových obrazů, nad kterými uznale kývám hlavou, ale nevyvolávají ve mě takřka žádné emoce (pokud ano, pak na nepatřičných místech. Týrání, znásilňování a perverze místy dospívají do stavu, že by z něj měl erotické potěšení i slavný markýz de Sade. Při scénách obou neukojitelných nymfomanek jsem se bavil, ale jinak, než měl režisér na mysli.) Film plný tragiky a násilí by mě měl emočně úplně rozemlít - u Volyně, Jdi a dívej se nebo Nankingu se mi to konec konců stalo. Tady nic. Hlavní hrdina prochází peklem se stále stejně nepřítomným výrazem, kdy se divák nemůže vcítit do jeho myšlení. Chybí víc dialogů, chybí i přesah. Připadám si jako člen inventarizační komise, který odškrtává položku po položce, jeden záběr za druhým a říká si, jak mu to režisér coby předseda komise hezky připravil... Místy se zarazím, třeba když zhlédnu scénu vyvraždění vesnice kolaborujícími kozáky, kterým do zátylku funí útočící Rudá armáda. V jejich situaci bych měl úplně jiné starosti... Marhoul podle mě poněkud přecenil síly, ale tři hvězdičky považuju za férovou nadílku za povzbuzení, které česká kinematografie už zoufale potřebovala. Celkový dojem: 60 %. (02.10.2019)