Dealer

Což o to, má to hezky ponurou atmosféru, ale je to vvveeellliiiccceee nnnaaatttaaahhhooovvvaaannnééé!!! Samozřejmě je to úmysl, ale ať se pak režisér nediví, že mu to distributoři nechtějí distribuovat. Pokud máte rádi dialogy svištící tempem jedné repliky za minutu a pokud milujete pět minut dlouhé záběry podkreslené pouze ambientním hučením, pak je to film pro vás. Vy ostatní si to sežeňte na videu a pusťte si to rychloposuvem (o nic nepřijdete). (06.07.2004)

Esence neklidu, úzkosti, deprese, trýzně a fyzické nevolnosti. Vytažená z minimalismu. Fliegauf staví impresi nad expresi, promyšlenost nad prvoplánovost. Napětí plyne ze zdánlivě nedramatických situací a stejně tak nedramatických hereckých projevů. Režisér diváka velmi chytře - v podprahové rovině - hypnotizuje. Jeho film plyne pomalu a stejně tak pomalu nás mučí obrazem (pozvolna kroužící kamerou) i zvukem (neustávajícím skučením větru). Zdá se to nekonečné, ale zároveň od toho nelze odtrhnout oči. Fliegauf de facto dociluje téhož, co Benoît Debie a Gaspar Noé ve Zvráceném, akorát zcela opačnými prostředky. --- Kdybych tohle viděla v kině, na konci by mě mohli rovnou odvést na psychiatrii. Takhle si jen zavolám na Linku důvěry. (21.02.2015)

V dospievaní som sa od starších kamarátov potajme dostal ku knihe Radka Johna, Memento. K podobne silnému, temnému a skutočne ťažkému zážitku prichádzam až o tri dekády neskôr, kedy moju fantáziu preberá do rúk maďarský režisér Benedek Filegauf. Majstrovská práca so zvukom. Pri scéne "apa...anya...apa...anya" som ani nedýchal. (14.06.2016)

Dokonalá antiteze Requiem za sen. Namísto rytmického automatonu fyzických symptomů vidí Fliegauf drogu jako automaton nicoty, vyprázdněného bytí. Oběti drogové závislosti jsou rafinovaným pohybem kamery přeměněny na jakési nulté body lidskosti, marginálně držené mimo přímou perspektivu výpovědi a odhalované jakoby skrze vlastní absenci - to, co Fliegauf demonstruje není samoúčelná formální brilance, ale kastrace, kterou droga provádí (však se jedna z postav hlavního hrdiny, vyléčeného narkomana, ptá: "Heroin je pryč. Ale co z tebe zbylo?"). Feťáci, kolem kterých kamera pomalu krouží, jsou prázdné schránky, loutky, zombie, bytosti, které (jak by jistě dodal Slavoj Žižek) nemohou už být předmětem tragédie ani komedie. Dealer je nesmírně fascinující právě pro svou programovou pasivitu - neobjeví se tu jediný záběr, který by provokoval nebo šokoval. Co provokuje a šokuje je právě chirurgická nezúčastněnost, prázdné místo, které zeje tam, kde očekáváme tragickou angažovanost či gesto soucitu. Ikonická je scéna, kdy hrdina stojí se svým otcem nad prohlubní v betonu, kam dopadlo tělo jeho matky a marně se snaží přesvědčit svého otce, že matka tam již není. Celý film funguje na bázi prázdných míst, trhlin, jejichž možnou výplní je droga. Proto ten dlouhý a zcela jistě metaforický obraz v závěru, v němž sledujeme buď jakousi travestii zrození nebo psychoanalytickou trhlinu, nezacelitelné trauma, před nímž není úniku v racionalitě. Dealer je brilantním pohledem za bezpečí schémat, které udržují člověka v sebezáchovné distanci od narkomanů jako radikální jinakosti. Myslím, že Fliegaufův film se zcela unikátně dotýká mnohem hlubší podstaty než většina filmů o tématu narkomanie (vlastně úplně všechny, co jsem doposud viděl). Film možná světský svým zaměřením, ale hluboce "tarrovsky" filozofický svým pochmurným a mlčenlivým pronikáním tabu. (08.08.2011)

Jeden den v životě drogového dealera. 160 minut vtahující a naleptávající deprese, po jejímž zhlédnutí se budete cítít jako piják nasáklý černým inkoustem. Velkou zásluhu na tom má i hudba, resp. industriálně-ambientní background (ruchy&šumy), a především kamera - úžasná, organická, není v klidu a velmi, velmi pomalu rotuje kolem scény nebo se posouvá. 90% (05.07.2004)