Dealer

O tomto snímku vím už hodně dlouho a nějakej ten pátek ho mám doma, ale jaksi na něho nebyl čas či nálada a ve finále jsem na něho zapomněl . Ale konečně jsem se k němu dokopal a to i díky zásluhou Flipnice/Timemastera kterej mi ho doporučil a tím mi ho zároveň připomněl. A jsem fakt rád a nechápu proč jsem tenhle snímek tak dlouho odkládal. Tohle je fakt propracovaná pecka, která hlavně staví na skvělé kameře, hudbě a zvucích a v neposlední řadě na herectví hlavního hrdiny. Kamera se vyžívá v dlouhejch scénách na jeden záběr. To je pastva pro oči. Hudba a zvuky jen doplňují a skvěle dokreslují dění na plátně. Čeká vás roznáška fetu po městě kreatůr a všelijakých podivných existencí. V tomhle filmu snad není nikdo normální. Z filmu vyzařuje něco co se jen těžko slovy popisuje, protože má prostě nepopsatelnou atmosféru. Co se týče hlavního hrdiny - nechápu. Už jsem dlouho neviděl něco podobnýho. Hlavní hrdina toho totiž ve filmu moc nenamluví, v záběrech skoro nehne ani brvou, ale i přesto je vám jasný co si myslí a co se mu honí hlavou. Nepotřebuje spoustu prázdných vět a gest. Všechno podstatný totiž řekne svým pohledem. A tak je to v podstatě s celým filmem. Dohromady to nemá žádnej ucelenější děj ( prostě jeden den ze života dealera ), ale i přesto to má takovou sílu že to diváka na začátku vcucne a do konce nepustí. Teda alespoň na mě to tak fungovalo. Jsem nadšenej a v rámci filmů o drogách zaujímá místo hned vedle Trainspottingu. Ikdyž tyhle filmy se absolutně nedají srovnávat, protože každej je svým způsobem originální a jede na jiné vlně. DOPORUČUJU. (22.01.2016)

Ale tak ano ... "drogy jsou zlé a zničí vás ...", to jest stará "urban legend" na úvod. Film jsem dostal jako "novoroční/narozeninový" tip a hned mě vtáhl dovnitř ... Film nezúčastněně, v extrémně pomalém a temném tempu sleduje "příhody" drogového dealera a jeho zákazníků ... Scénář v podstatě jednoduchý, ale forma a zpracování naprosto vede a dělá z filmu to, čím je ... Čím je? Hypnotickým výletem do světa nicoty, prázdnoty, neexistenci dobra a zla, špatně a dobře, ano a ne, ... jakýkoliv duality ... Spousta lidí si může myslet, že sám film se "chová jako heroin", potažmo opiáty ... ne zcela je tomu úplně tak. Jak jsem již psal, je to hypnotický výlet, takže jde spíš o feeling hypnotické prázdnoty, tedy jako po pár pilulích dnes již zakázaného, za komunistů velmi oblíbeného rohypnolu, ( roháče, v eng tzv. "roofies" ...). Který se dal samozřejmě nadrtit, rozputit, oddělit od pojiva v tabletách a vpálit do žíly, stejně jako spousta jiných drog ... Opiáty jsou "hřejivé, sebestředně důležité, fyzicky "tinkles" a neuvěřitelně barevné" ... Takže vítejte ve filmu drog, který vám hypnotickou formou ukáže celou absurditu světa, který skýtají ve finální fázi závislostí a dealingu ... Samota, temnota, nicota, oploštěnost od emocí ... Hlavní hrdina funguje jako "robot/zombie", stroj na roznášení substancí na místa odběru, případnou aplikaci a sociální pracovník, kdy se v dobré vůli občas postará o nějaký problém ... Hodně paradoxní, úsměvné, ale o to víc znepokojující, protože Bůh, drogy a dealeři mají skutečně zvrácený smysl pro humor ... (01.01.2015)

Jeden den v životě drogového dealera. 160 minut vtahující a naleptávající deprese, po jejímž zhlédnutí se budete cítít jako piják nasáklý černým inkoustem. Velkou zásluhu na tom má i hudba, resp. industriálně-ambientní background (ruchy&šumy), a především kamera - úžasná, organická, není v klidu a velmi, velmi pomalu rotuje kolem scény nebo se posouvá. 90% (05.07.2004)

Náročný, pomalý a stylisticky hodně monotónní film. Ovšem některé scény, dialogy či samotné výjevy jsou opravdu skvělé. Ale osobně jsem rád, že někdo zkusil udělat drogový film bez všelijakých klipových serepetiček, které mají navozovat subjektivní užití drog. On je to konec konců příběh dealera, takže ten chladný pohled zvenčí k tomu docela sedne. (30.12.2011)

Esence neklidu, úzkosti, deprese, trýzně a fyzické nevolnosti. Vytažená z minimalismu. Fliegauf staví impresi nad expresi, promyšlenost nad prvoplánovost. Napětí plyne ze zdánlivě nedramatických situací a stejně tak nedramatických hereckých projevů. Režisér diváka velmi chytře - v podprahové rovině - hypnotizuje. Jeho film plyne pomalu a stejně tak pomalu nás mučí obrazem (pozvolna kroužící kamerou) i zvukem (neustávajícím skučením větru). Zdá se to nekonečné, ale zároveň od toho nelze odtrhnout oči. Fliegauf de facto dociluje téhož, co Benoît Debie a Gaspar Noé ve Zvráceném, akorát zcela opačnými prostředky. --- Kdybych tohle viděla v kině, na konci by mě mohli rovnou odvést na psychiatrii. Takhle si jen zavolám na Linku důvěry. (21.02.2015)