Dealer

Chirurgicky vytažená filmařská složka do absolutního maxima. Hypnotická atmosféra, psychologický teror s temnými zvuky a geniální kamerou, která diváka dostává do stavu účinku psychedelických drog, ale i do temného světa hlavního dealera. Fliegauf s mistrovskou úsečností skládá ostré střepy dlouhých záběrů, které vzbuzují u diváka temný, depresivní stav do kterého se propadám s čím dál větší touhou. Černota, která vám nevyšumí z hlavy. (31.12.2014)

Esence neklidu, úzkosti, deprese, trýzně a fyzické nevolnosti. Vytažená z minimalismu. Fliegauf staví impresi nad expresi, promyšlenost nad prvoplánovost. Napětí plyne ze zdánlivě nedramatických situací a stejně tak nedramatických hereckých projevů. Režisér diváka velmi chytře - v podprahové rovině - hypnotizuje. Jeho film plyne pomalu a stejně tak pomalu nás mučí obrazem (pozvolna kroužící kamerou) i zvukem (neustávajícím skučením větru). Zdá se to nekonečné, ale zároveň od toho nelze odtrhnout oči. Fliegauf de facto dociluje téhož, co Benoît Debie a Gaspar Noé ve Zvráceném, akorát zcela opačnými prostředky. --- Kdybych tohle viděla v kině, na konci by mě mohli rovnou odvést na psychiatrii. Takhle si jen zavolám na Linku důvěry. (21.02.2015)

Jeden den v životě drogového dealera. 160 minut vtahující a naleptávající deprese, po jejímž zhlédnutí se budete cítít jako piják nasáklý černým inkoustem. Velkou zásluhu na tom má i hudba, resp. industriálně-ambientní background (ruchy&šumy), a především kamera - úžasná, organická, není v klidu a velmi, velmi pomalu rotuje kolem scény nebo se posouvá. 90% (05.07.2004)

Nejlepší film o drogové závislosti a beznaděje prázdného žití. Benedek Fliegauf mistrně s chirurgickou přesností pracuje s výrazovými prostředky a stává se nezaujatým analitikem děje. Kamera je rovněž prvotřídní, svojí metodou snímání obrazu vyjadřuje bezútěsně zoufalé, vyprahlé stavy postav v bytí na drogách. (11.12.2013)

Proti filmům o drogových narkomanech a dealerech nemám nic, proti drogám a dealerům samotným už ano, ale jiný Dealer v režii Refna mě před časem pohltil nekompromisně syrovou atmosférou, svižným tempem a neustále nervním rozpoložením, v jakém se fetující týpek v podsvětí nacházel... a nedávno mě díky unikátnímu vizuálnímu podání značně nadchlo i Noého Vejdi do prázdna. Obojí mi nabídlo dostatek atraktivity i jisté negativní tíhy. Benedek Fliegauf mě však tady dostal do stavu ryzí, pocitově chladné letargie, během níž jsem si často stihl pokládat otázky, k čemu je existence 132 minut dlouhého, pomalu se táhnoucího filmu o depresi a prázdném životě drogového dealara dobrá. Radikální styl filmu mě nechytl, snad až na několik atmosféričtějších záběrů dlouhých chodeb nebo jízd na kole, a poselství bych zvládl pobrat i s pětinovou stopáží, i bez sledování několika minut záběrů kamery kroužící kolem fetující postavy. Vnímal jsem po většinu času přede mnou jakési šedé prázdno, do kterého jsem však tentokrát vejít (možná naštěstí?!) nedokázal, přestože začátek z nemocnice mě hodně chytl. A když se v poslední třetině film ze své monotónnosti aspoň částečně probral směrem do rodinného dramatu, dělo se tak ve chvíli, kdy mi bylo skrze antipatie k hlavní postavě již dávno vše naprosto lhostejné. Déle jsem to u ničeho nepsal, ale tenhle zážitek byl pro mě silně na hranici (ne)dívatelnosti. [30%] (29.08.2024)