Exil

Zvláštní road movie. Dva blázni, jnak je nemůžu nazvat poté co na plátně někdy předváděli, jedou do rodného Alžírska skoro bez peněz. Potkávají různé lidi. Přes různé trable se nakonec do Alžíru dostanou. Závěr vyšumí do ztracena. Nejhodnotnější na filmu je asi hudba, ta je vynikající. Zbytek je nemastný neslaný. (20.10.2010)

Výborně vybraná hudba, která je ve filmu všudypřítomná. Pokud není jiná příležitost k tomu, aby něco na plátně hrálo, pustí si hlavní hrdinové aspoň walkmana. I jinak je Exil pozoruhodnej a svébytnej příběh o "cestě domů", když už si žádné "doma" vlastně ani nepamatujeme. Některý scény jsou hodně působivý a (nejen) pro Evropana vlastně poučný. A Tony Gatlif pocitům svých hrdinů očividně rozumí. On sám se při natáčení filmu vrátil do rodného Alžírska po dlouhých letech, a z filmu je cítit, že ví, co chce říct (a protože vyslovit něco takovýho je téměř nemožný, říká to tak, jak to umí nejlíp - obrazem a hudbou). (13.12.2006)

Putování za vlastními kořeny, někdy „trochu“ oklikou, ale stále směr Alžír. Občas s příležitostnou prací, s náhodnými setkáními podobně kočujících lidí, a po seznámení s cikány v podstatě i bez peněz. Pro západní svět s pocitem vyděděnce, pro ten nově nalezený bez pochopení k jeho zvyklostem. Chápu, že z Francie do Alžíru je to pěkná dálka (zvlášť když nasednete na loď, která pluje jiným směrem), ale ke konci jsem si už odtrpěla každý kilometr, který „nám“ zbýval k cíli. (24.09.2005)

Videoklip andalúzsko-afrických rytmov natiahnutý na neúnosnú dĺžku. Vtiahnutie do deja sa nekonalo, pretože putovanie páriku na okraji spoločnosti za poznaním vlastných koreňov ponúka len bodové turistické atrakcie z bedekra nezávislých cestovateľov, čo chcú za minimum peňazí poznať život v rôznych kútoch sveta. Okrem niekoľkých krásnych, farebne a kompozične vyvážených záberov (krajina s cestou z nadhľadu v úvode, kvapka potu) a počúvateľnej hudby je film priveľmi plochý, postráda švih, humor a vierohodnosť. Mnoho záberov samoúčelných, zbytočných, ničnehovoriacich. Čo sa týka extatickej scény v závere - dokumentarista afrických domorodých rituálov Jean Rouch by sa podľa mňa len trpko pousmial. Miesto očistnej katarzie film ponúkol zväčša len prehrávanie a lacnú efektnosť pre všetkých, ktorým stačí kĺzanie po povrchu za sprievodu peknej hudby. (08.07.2005)

tenhle film určitě stojí za vidění, zvláště hledáte-li někdy sami svoje kořeny... málokdo z nás je má sice v alžírsku, ale pocit, že nepatříte ani na jedno místo, to už může být obecně platnější zkušenost. ústřední pár proplouvá svou cestou zvláštním tempem, hudba tu hraje skutečně primární roli - a stojí za to. závěrečná scéna (která je skutečně nekonečná, ovšem nikoliv bezdůvodně) a epilog nechávají diváka trochu v rozpacích: mnoho se nedozví. je na každém, aby si z příběhu vybral to své. osobně se mi moc nelíbila hlavní hrdinka, naima - nějak jsem jí nevěřil její třeštění a "impulzivnost", přišlo mi to přehrávané. naopak romain duris byl výborný... a být holkou, tak se určitě nadchnu ještě víc :) shrnuto - zajímavé, i když asi nijak převratné. ale divím se, že to u nás prošumělo úplně ignorované diváky ;) 4 recenze a jen 5 hodnocení?? (30.12.2004)