Příběh jedné ženy

Mladá Iris Murdochová je na večírku a jde po schodech, když najednou upadne a skutálí se dolů. Začne se smát. Jiná scéna. Mladá Iris jde kolem rybníku a jen tak se před skupinou malých chlapců svlékne do naha a skočí do vody. Mladá Iris si užívá života plnými doušky. Je rozpustilá, vtipná, bezstarostná. A teď něco úplně jiného. Z Iris je troska, která si nemůže vzpomenout na slova jako ,,lžíce" nebo ,,pošťák". Pro ženu, která se slovy živila a byla pro ni vším věc obzvlášť nepříjemná. Iris má problém. Iris umírá. Příběh známé spisovatelky přímo vybízí k použití nejrůznějších patetických klišé. O to příjemnější je zjištění, že Richard Eyre se jich většinou vyvaroval a natočil příjemný film s dobrými hereckými výkony, který si na nic nehraje a o to silněji nakonec vyzní. (29.08.2006)

Hlavní klad filmu je rozhodně ve vynikajících hereckých výkonech, jimž dle mého názoru dominuje M Judi Dench. Také nesmím opomenout jako vždy výtečnou hudbu pana Hornera. Jinak mě ale toto životopisné drama moc neoslovilo. Příběh je i přes své smutné téma podávám nudně a nezajímavě a i když je to hnusné tak po chvíli jsem měl Iris plné zuby. Je to zkrátka hnusná nemoc a já bych asi neměl nervy o někoho takového se starat. (08.12.2011)

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

Malý, komorní a velmi smutnou atmosférou prosycený snímek je velmi upřímnou výpovědí o lásce a stáří. Těžko se z něj udělá asi hlavně lidem, jejichž věk už poněkud pokročil, přesto to zasáhlo i mne. Ta úzkost z toho plyne opravdu velmi zřetelně, už jen díky stylu natočení, kdy se současné záběry velmi umně prolínají s těmi dávno minulými a vytváří tak vypovídající kontrast mezi tehdejší a současnou Iris. A právě tahle proměna, která v různých variacích čeká takřka každého z nás, to je pro mě hlavní motiv filmu. Pamatuju si, že v době kdy to šlo do kin, všude se psalo především o hereckém koncertu čtveřice hlavních představitelů. I dnes, po 8 letech, s tím nejde nesouhlasit, těžko říct, kdo se vyznamenal nejvíc. Lehké to nemělo především Kate Winslet, ale opět svou problematickou postavu Iris zahrála bravurně. Od plného hodnocení mě odrazuje snad jen menší sugestivnost filmu. Tvůrci z obav před ještě větší trudností nedaly samotné Alzheimerově chorobě ve filmu tolik prostoru a možná je to trochu škoda. Onen kontrast a dopad na diváka by pak byl ještě o poznání větší... (18.06.2009)

Vynikajúce herecké výkony, výborný strih a zaujímavá kamera. Plus realistický, inteligentný a zároveň zaujímavý príbeh. Pomaly odhaľované súvislosti udržujú divákovu pozornosť a postupne uzatvárajú kruh... Do piatich hviezdičiek predsa niečo chýba, ale nemožno dať menej ako štyri, pretože ide naozaj o skvelé filmové spracovanie života "jednej ženy" a komornú drámu so všetkým, čo ku kvalitnej dráme treba. (04.07.2005)