Příběh jedné ženy

Ďalší z prípadov, kedy je hĺbka námetu silnejšia, ako jeho filmové zpracovanie. Kolega, sčítaný v románoch Iris Murdoch mi oponoval, že neznalosť jej diela je dôvodom môjho chladného dojmu z filmu. Ale Johna Nasha som takisto nepoznal a A Beautiful Mind ma dostala. Pretože vedela, ako mi má jeho príbeh ukázať v čo najpútavejšej forme. Tento film je jemný a kultivovaný, ale aj rovnako fádny a nenápadný, ako postupný odchod Iris do večnej temnoty. Nebyť skvelých hereckých výkonov, stal by sa nevýraznou a rýchlo zabudnuteľnou televíznou jednohubku. (31.07.2002)

Malý, komorní a velmi smutnou atmosférou prosycený snímek je velmi upřímnou výpovědí o lásce a stáří. Těžko se z něj udělá asi hlavně lidem, jejichž věk už poněkud pokročil, přesto to zasáhlo i mne. Ta úzkost z toho plyne opravdu velmi zřetelně, už jen díky stylu natočení, kdy se současné záběry velmi umně prolínají s těmi dávno minulými a vytváří tak vypovídající kontrast mezi tehdejší a současnou Iris. A právě tahle proměna, která v různých variacích čeká takřka každého z nás, to je pro mě hlavní motiv filmu. Pamatuju si, že v době kdy to šlo do kin, všude se psalo především o hereckém koncertu čtveřice hlavních představitelů. I dnes, po 8 letech, s tím nejde nesouhlasit, těžko říct, kdo se vyznamenal nejvíc. Lehké to nemělo především Kate Winslet, ale opět svou problematickou postavu Iris zahrála bravurně. Od plného hodnocení mě odrazuje snad jen menší sugestivnost filmu. Tvůrci z obav před ještě větší trudností nedaly samotné Alzheimerově chorobě ve filmu tolik prostoru a možná je to trochu škoda. Onen kontrast a dopad na diváka by pak byl ještě o poznání větší... (18.06.2009)

Poutavost životopisných filmů často spočívá v excentričnosti protagonisty (Lid vs. Larry Flynt), zobrazení duševní (Letec, Pollock) či fyzické (Frida - americká i mexická verze) poruchy. Nejsilnější momenty filmu Iris (v ČT uvedeno pod nic neříkajícím názvem Příběh jedné ženy) též vycházejí ze zobrazení těžké nemoci, která postihla výjimečnou britskou spisovatelku a myslitelku Iris Murdoch. Právě poslední měsíce jejího života a vzpomínkové flashbacky na šťastné dny mladistvého rozletu tvoří strukturu tohoto životopisného snímku, strukturu, kterou prostupují inscenované záznamy Irisiných projevů. Zajímavou rovinu tvoří snaha dvou stárnoucích intelektuálků o vytvoření intimního světa, jež je neustále narušován nechtěnými zásahy zvenčí. V jistém ohledu může sympatizující pohled na stáří připomínat pozdní film Lindsay Andersona Srpnové velryby. Iris - příjemně nedoslovný film, který vznikl v produkci BBC Films, však dokazuje, že oddanost tvůrce ztvárňovanému hrdinovi nestačí. Vedle hvězdných Judi Dench, Kate Winslet (v českém dabingu Zuzana Slavíková) a Jima Broadbenta si všimněte i nikterak podružného Hugh Bonnevilla v roli mladého roztržitého Johna. Hudbu složil James Horner a hlavní houslové party zahrál mladý virtuos Joshua Bell, který měl velký podíl na Oscaru za hudbu, kterého obdržel John Corigliano za film Červené housle. vp 22.6.2005 (12.06.2005)

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

„Podstatou lásky je touha po štěstí a cesta k jeho nalezení“. Skutečný příběh ženy, která nalezla lásku, jenž přetrvala i když neúprosná nemoc vyhrávala nad slovy, myšlenkami, intelektem. Zůstala jí láska a trpělivost muže s kterým léta společně nacházeli štěstí. Výborné herecké páry a především vynikající Judi Dench v roli ženy, které se ztrácí svět „Cítím jako bych se potápěla do tmy“. (08.04.2006)