Příliš hlučná samota

Tak nějak jsme si za ta léta zvykli na to, že zfilmované příběhy Bohumila Hrabala jsou absurdně vtipné, ale zároveň melancholicky smutné. No a když jsem zjistil, že se Hrabalův svět a francouzští herci staré školy sešli v jednom filmu, říkal jsem si, že to nemůže být tak strašné, jak se tady tváří. Nicméně je fakt, že dlouho jsem odolával. Když už jsem ale neodolal a film si pustil, tak tu zdejším hodnotitelům musím dát za pravdu. Filmu chybí nadhled a vtip. Čiší z něj jen smutek a deprese. A nejhorší je, že mu chybí i atmosféra, za což asi může i samotný nepovedený dabing francouzských herců a momenty z hospody, které, nevím proč, vůbec nevypadají, jak kdyby byly z páté cenové někde u Hrabala v Libni sedmdesátých let. (21.12.2018)

Knihu jsem nečetl, ale myslím že nebudu moc daleko od pravdy, když prohlásím, že tahle francouzská adaptace PŘÍLIŠ HLUČNÉ SAMOTY je fraška. Špatná režie, špatná hudba, nevhodná, trošku depresivnější atmosféra která se tváří jako nevydařená vykrádačka DELIKATES. Říkám to asi poprvé v životě, ale kdyby to byl český film, byl by to nejspíš i HEZKÝ FILM. V podání Véry Caïs je to jen nezdařené cosi, které v tomto případě mělo zůstat nejspíš jen svázané v deskách knihy. (20.02.2007)

Bohumil Hrabal a jeho látka se musí umět zpracovat a na filmové plátno ho nejlépe dokáže převést Jiří Menzel - je tam vše, poetika, tragické i humorné situace. Příliš hlučná samota se vůbec nepovedla, chybí tam veškeré Hrabalovské kouzlo, postavy jsou slabé a celkově je to spíchlé horkou jehlou. Nemá to toho ducha, auru. Je to splácané a nedrží to pohromadě. Velmi mě rušily i některé postavy nadabované českými herci, třeba Václav Knop nebo Oldřich Vízner tam každý dabují tři postavy a Václav Knop si jednu i zahraje. To je teda mizerný a film se tím sráží ke dnu. I mistr Philippe Noiret jakoby nevěděl, jak Hanťu zahrát. Nebo imaginární scény - to byla hrůza a ztrácelo to veškerou účinnost a působilo to jako pěst na oko. Tohle se vůbec nepovedlo. Mnohem lépe dopadly adaptace Petra Kolihy (Něžný barbar), Dušana Kleina (Andělské oči), nebo již zmíněné Menzlovy filmy (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti......). I Sběrné surovosti Juraje Herze a Fádní odpoledne Ivana Passera jsou mimořádně povedené. Příliš hlučná samota vůbec. (26.11.2016)

Nevediac, čo napísať, chcelo sa mi najprv napísať iba niečo ako: "Ten Menzel sa musel fakt nasrať do každého filmového Hrabala?" Ale to by som sa spreneveril svojej erudícií a rozhľadu ako aj komparatívnych a analytickým schopnostiam. Je zaujímavé, že Hrabal, svetovo najpopulárnejší český spisovateľ, ktorý, pokiaľ viem, filmové adaptácie svojich diel nezakázal, má len túto jedinú nečeskú. Aj preto sa mi trochu núka porovnanie s NEZNESITEĽNOU ĽAHKOSŤOU BYTIA. (06.04.2023)

Není to sice Menzelův Hrabal, ale i tak se mi film velmi líbil. Hanťa byl svérázný človíček, celý život hledající v milovaných knihách jakési znamení, měl vize, v nichž ho navštěvovali spisovatelé a filozofové jako Baudelaire, Kant, Lao c´ a další. Svou práci ve sběrných surovinách miloval, ač měl se šéfem neustálé problémy. Doba, v níž žil, ho však nakonec zdrtila. Co je to za svět, kde knihy "krvácejí" a jsou likvidovány po tisících, co je to za svět, kde se andělům uřezávají křídla, ruce, hlavy ("Křach, křach")? Takový svět už není pro člověka citlivého, jako byl Hanťa, kterého hrál skvěle Philippe Noiret. (23.02.2007)