Hrací skříňka

Krev není voda, ale co když se obojí mísí v toku Dunaje, na jehož březích umíraly tisíce i v době, kdy bylo zřejmě, že trapnost jménem druhá světová má na kahánku? A dokrvava zbarvený proud se vine dějinami dál a dál jako pouto, které spojuje oběti a viníky a rodiče a děti, co svět světem stojí. Jakkoli bylo zřejmé, v jaké pochmurné deltě tahle plavba vyústí, na mé manikúře se ty dvě hodiny projevily dost neblaze – a mému rozpoložení po závěrečných titulcích moc nepomohl ani pohled na spící ratolesti. (14.09.2013)

K veľkému počtu filmov o holokauste a filmov z prostredia súdnej siene pribudla aj Hracia skrinka. Som s ňou spokojný, ale niekoľko výhrad mi bráni označiť ju za mimoriadny film. Mimoriadne sú určite herecké výkony, mimoriadne je, že film bol inšpirovaný skutočnou udalosťou, ale tým to aj končí. Costa-Gavras, verný svojmu ľavicovému zmýšľaniu, podvedome tlačí na pílu a v príbehu sa tak objavujú falošné tóny. Nepochopil som vieru ľudí v to, že starostlivý dedko a otec a krutý nacista sa vzájomne vylučujú. Na druhej strane sa mi páčila úloha hracej skrinky v deji. (27.06.2022)

Silná téma s ešte silnejším odkazom. A navyše originálna, pretože s tematikou zločinov maďarských fašistov (tzv. nyilašovcov) som sa na striebornom plátne ešte nestretol. Hoci predstavovací začiatok je dosť naťahovaný, po prehupnutí sa na súdny proces naberá na obrátkach a odkrýva zaujímavé a silné divadlo. Všetko pekne dávkované. Posôbivá je aj konfrontácia súčasnosti s pre niekoho takmer zabudnutou minulosťou. Pochváliť musím nielen fajn obsadenie, ale aj použitie maďarčiny (u amerických hercov foneticky naučenej), maďarských hercov vo vedľajších roliach či natáčanie v Budapešti. Príbeh tak získava na autentickosti. (19.03.2020)

"To nejsem já", opětovně tvrdí poameričtělý (zřejmě samozvaný) velitel pronacistické strany NYKP (Strana Šípových křížů) Mike László. A zřejmě mluví pravdu, i když ji zřejmě nemá. Byla to jen krátká epizoda z jeho dlouhé minulosti, se kterou se již vyrovnal - a možná tím hůř. Tím hůř také pro dceru, která ho jako zkušená právnička obhajuje při procesu, při nemž slyší něco, co by dcera o otci nikdy slyšet neměla, a samozřejmě nechtěla. Jádrem filmu (nemyslím v morálních, právních, ani politických pojmech), je odpověď na dvojotázku: Proč chtěl otec na dceři, aby ho obhajovala, a proč to dcera po krátším váhání přijala. Já ji neznám. Možná chtěla povýšit "právo" soudržnosti jedné rodiny nad právo obecné "odplaty". Možná ani on ani ona nepochopili, že to, co není možné dnes, bylo možné kdysi, kdy i toto bylo možné, a co zřejmě bude možné i v nějaké další sekvenci naší budoucnosti. Pozn. 1: V životě jsme málokdy svědky tak niterného vztahu mezi otcem a dcerou. Pozn. 2: Ke Garvasovým filmům přistupuji s absolutní nedůvěrou, která je vždy relativně rozptýlena, kdyby nebyl tak skvělým režisérem, byla by rozptýlena absolutně. Pozn. 3: Jak pan László říká za všech okolností: Ve zdravém těle, zdravý duch. Pozn. 4: Autor literární předlohy Joe Eszterhas měl shodou okolností (viz Eric Lichtblau: The Nazis Next Door: How America Became a Safe Haven for Hitler's Men) podobný příběh. Po doznání jeho otce, Istvana Eszterhase, k psaní a vydávání protižidovských traktátů, se ho Joe zřekl a znemožnil mu až do smrti setkat se s jeho vnuky. Pozn. 5: Proces ze strany obhajoby je založen na principu zpochybnění svědectví prostřednictvím zpochybnění svědků. To se podařilo dokonale, přestože svědkem a jeho svědectví není přímý vztah ani úměrnost. (01.05.2018)

Pro mě zatím jeden z nejlepších filmů s Jessicou Lange, i když musím říct, že tady jí to zatím slušelo asi nejméně, vlasy měla jak Susan Boyle. Jinak dobře napsaný a slušně zahraný film, nejvíce se mi líbilo, že jsem pořád váhal, jestli mám Mischkovi věřit nebo ne a scéna, kdy jsme se dozvěděli, proč se film vůbec jmenuje "Hrací skříňka". (04.04.2013)