Režie:
Jiří BělkaScénář:
Miloš ŘehákKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrají:
Luděk Munzar, Jaroslava Tvrzníková, Rudolf Hrušínský, Bohuš Záhorský, Iva Janžurová, Leopolda Dostalová, Zdeněk Štěpánek, Zdeněk Řehoř, Čestmír Řanda st., Gustav Nezval, František Němec (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Do rodiny podnikatele přichází mladý a ctižádostivý inženýr Švajcar jako snoubenec továrníkovy dcery. Setkává se s bratrem tchána Cyrilem, který předstírá, že je neviditelný. Rodina s ním tuto hru hraje, aby ho nemusela dát do ústavu. Román Jaroslava Havlíčka z období mezi dvěma světovými válkami je sugestivním zobrazením rozpadu měšťácké rodiny.Inscenace z roku 1965 byla prvním zpracováním Havlíčkovy prózy. Jaroslav Havlíček (zemřel 1943) ve své tvorbě navazoval na tradici české realistické literatury a dík svému vynikajícímu talentu se zařadil mezi naše nejlepší moderní romanopisce. Povídky začal publikovat na přelomu dvacátých a třicátých let. Námětům ze života maloměstských rodin zatížených stavovskými šosáckými konvencemi , s ojedinělými, často tragickými vzpourami svých hrdinů zůstal Havlíček věren i v románech "Neviditelný" (1937) a "Ta třetí (1937). V poslední době se jeho romány staly vděčnými předlohami pro filmové a televizní adaptace např. "Helimadoe" a "Ta třetí". (oficiální text distributora)
(více)Recenze (60)
Tato verze byla v něčem lepší než "Prokletí domu Hajnů" z roku 1988, v něčem ale za touto novou adaptací slavného románu zaostávala. Atmosféra byla slabší i přes snahu hudebníků, která přece jenom nějaké ovoce přinesla, herecký výkon představitelky Soni byl taky slabší... Naopak Munzarovi ta role sedla výborně a Janžurová alias Katy byla o 100% lepší než ta ženská z "Prokletí". 60% ()
Filmové zpracování psychologického dramatu Neviditelný z tvůrčí dílny pana Bělky mi sedlo, černobílá tomu vyloženě sluší, navíc se mi líbila hutná atmosféra a naprosto přesní herci, počínaje panem Hrušínským přes Luďka Munzara až po Bohuše Záhorského, dokonale mi do svých rolí padli, ladili, u mě tentokrát spokojenost a hodnotím vysoko. ()
Po Bellevue a kraťasu Aksál jsem se ještě zuby nehty držel akce nekomentovat dílo "neznámého" režíséra Jiřího Bělky. Po Neviditelným se už těžko udržím. Jednoduše řečeno - výše zmíněný byl mistr psychoanalytik za kamerou. A hlavně: Šlo to levně, účelně podmanivně a trefně na dlouhou dobu dopředu ,né-li navždy. Platinová šedesátá made in Bělka... ()
"Odpusť prostředníku!" Pět minut. Pět minut. Nastoupí Hrušínský a serete maggi. Čepek měl co přebíjet. Soňa (u té člověk občas neví, jestli přehrává nebo to hraje výborně), tetička, služka. Vyborné postavy. Atmosféra se však nakonec vytratí a zůstává jen čistě psychologická stránka. Což mi přišlo trochu škoda. ()
„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Některé důležité momenty z jiných filmů si nedokážu vybavit už druhý den po projekci. Tady jsem si víc než 4 roky (než jsem teď konečně našel odvahu podívat se na Neviditelného znovu) pamatoval nejen skličující závěrečnou repliku, všechny výrazné postavy příběhu a dějové zvraty, ale snad ještě i půdorys té rodinné vily a jednotlivé pokoje v něm. Tak silný zážitek to byl! Byť pocitově hodně nepříjemný. Jediné, co mi jaksi neutkvělo v paměti a měl jsem pocit, že to vidím zrovna poprvé, byla scéna, kdy se inženýr Švajcar obklopen spoustou těžkých trablů opíjí s kolegou z továrny namol. Každopádně i tato scéna ve mě dýchla závanem geniality, už jen chvilkovým povýšením hořce depresivní atmosféry až na téměř tragikomický rozměr. To, co jinak Bělka dokázal vytvořit s absolutně směšným rozpočtem na půdě jednoho domu rodiny Heinů, by mu mohla závidět řada hororových tvůrců... a to Bělka netočil žádný horor, pouze psychologické drama, podpořované sugestivně tísnivou atmosférou. Je to dost zajímavé, jak s odstupem několika let měním po druhém zhlédnutí hodnocení „oprášených“ filmů jednou nahoru a jindy směrem dolu, ale Neviditelný si tu pátou hvězdičku navíc zaslouží. Výborný scénář dle klasické předlohy, perfektně vycizelovaná psychologie postav, zmiňovaná atmosféra s výborně gradovaným napětím od samého začátku a herecké výkony ho povyšují na dílo vyvolávající mimořádný zážitek. Luděk Munzar v této době přecházel (na jevišti i před kamerou) z rolí zamilovaných mládenců k psychologicky složitým postavám, často rozporuplného charakteru, a tady tento přechod zažívá doslova. V postavě inženýra Švajcara, spočátku zamilovaného do dcera pana továrnika, se až zneklidňujícím způsobem začne mísit jedna velká oběť rodinné tragedie a zároveň jeden hnusně nenasytný chamtivec. 90% ()
Galerie (5)
Photo © Česká televize
Reklama