Reklama

Reklama

Plamen v mém srdci

  • Francie Une flamme dans mon coeur (více)

Obsahy(1)

Příběh ženy váhající mezi dvěma muži a požadující všechno nebo nic. (Lucernafilm Video)

Recenze (6)

borsalino 

všechny recenze uživatele

Docela zajímavé existenciální drama ženy, jejíž život poznamenává vztah k bývalému despotickému milenci a snaha najít si v životě své místo. A cesta je to rozhodně obtížná. Opravdu zajímavé. ()

garmon 

všechny recenze uživatele

Moc příjemně natočený film, který ovládá obrovské charisma Myriam Mézières. Ta je zjevně potomek neandrtálců, když není v black and white, je zrzavá, má přesné posazení očí i tvar lebky a těla. A ostatně souloží ve filmu s opicí (ok, "de peluche") a je to jedna ze scén, která jinak dost uměřený a civilní snímek nakopne k veselosti a svobodnosti. Ty rysy - snoubila se mi v nich Iva Janžurová s mou sestřenicí Gábinou a dalšími Ženami. Každopádně Mézières je tu hvězda první velikosti a to o čem hovoří v kontextu svých činů dělá film velký - nezapomenu na její nadšení z toho, že může dělat stryptýz za plexisklem na pouti - protože nerozlišuje mezi sny diváků peep show a diváků Racinovy Bereniky - mám to stejně-). Tenhle film taky naprosto nenásilně vytahuje téma v dnešní Francii obzvlášť ožehavé - jak jsou na tom přistěhovalci, zejména Arabové a černoši - jaká je jejich morálka, jejich zacházení se ženami, jejich peklo v licoměrném Prvním světě. Ale film se tohoto jen dotkne, je existenciální - to uživatel borsalino trefil. A brzo se mi začala líbit černobílá kamera - podobně přeexponovaná jako třeba v Kristových rocích od Jakubiska. A celý tenhle film i díky ní ovládá i taková zvláštní nečasovost - je zjevně potomkem myšlení všech Godardů atd. (ostatně od Rivetta si bere i téma divadla ve filmu a v životě - a Rivette si za rok vezme Benoît Régenta do La bande des quatre - kde holky zkouší na jevišti pro změnu Bereniku od Corneiile). Tanner svým naprosto přirozeným zacházením s prostředky Nové vlny (bez jejích přepičatělostí a "revolučnosti", ale i bez její hravosti), s ukotvením do reality půlky 80.let vytváří velmi výrazné vlastní kino - puristicky čisté v zachycování, ale vůbec ne nezábavné, navíc krásně autenticky pornografické, aniž by se při sledování toho člověk sebemíň styděl. A navíc skromné v prostředcích a opravdu silné ve výrazu, protože má co říci. Svět snad podobný Akermanové Portrait d'une jeune fille de la fin des années 60 à Bruxelles (ono francouzští Švýcaři a Belgičani bývají v jisté komornosti výrazu dané asi jejich sousedstvím vedle obrovité Francie občas podobní). ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

"Když se objeví Rachid / hned jí začne harašit." (Může sloužit i jako elipsa názvu filmu.) Když a Adamova odjeli (byli odjeti) kubánští dělníci, zůstavili po sobě dvě děti. Ženy, s kterými je měli, se již neprovdaly, ne proto, že by je nikdo nechtěl, ale laťka byla nasazena přiliš vysoko... Aziz Kabouche je sice netolerantní a neurvalý násilník, ale zřejmě má něco, co něžný a vtipný Benoît Régent (Pierre) nemá. Proto ho musí nestále vystavovat zkouškám. Jsou to však opravdu zkoušky lásky nebo jen vlastní ješitnosti? Je Mercédès skutečnou bohyní, která může mít všechno nebo se jen nechce pohybovat v mezích, které ji určí muži? Je opravdu schopna, když nemůže mít všechno, spokojit se s ničím?... Film - naprosto suverénní a profesionální (skvělé řemeslo) - by nám to měl nějak říct či ukázat. Ale zase můjtyprase, zatím se v tom nikdo nevyznal, tak proč by měl právě Alain Tanner. Ve své biografii "El sol tiene una cita con la luna", píše: Myriam Mézières, že jí dal Tanner tři podmínky: "náklady na film půjdou pod rozpočet, točit se bude černobíle a obrazy budou vyjadřovat smyslový realismus (realismo sensual)". ()

Reklama

bravo1 

všechny recenze uživatele

Jedna hvězda M. Mézières za odvahu v jedné scéně, jako pro ne-porno herečku to pro ni asi nebylo úplně lehké. Tím vcítění se do postav v tomto filmu pro mne končí. Téma rozporuplných vztahů žen k "despotickým milencům" podobných tomu, který byl vykreslen tímto filmem, jde naprosto mimo mne. ()

forminx 

všechny recenze uživatele

Vo svojom filme Accattone používa Pier Paolo Pasolini hudbu Johanna Sebastiana Bacha aj preto, aby s jej pomocou pozdvihol postavy periférie z ich krutej reality. Funguje to rovnako aj u Tannera. Ak má použitie Bachových Sonát a partít pre sólové husle v Une flamme dans mon coeur opodstatnené použitie, je to práve vo vzťahu k postave Mercedes a jej povýšeniu nad tvrdú realitu, ktorej sa ona sama obáva. Mercedes je veľmi zaujímavá a dobre napísaná postava. Verí tomu, že pravda je iba jedna jediná, no pritom sa jej život zdanlivo odvíja v dualitách: práca: divadlo x striptíz; láska: živočíšny, temperamentný a necitlivý Johnny x Pierre, ktorý pred Mercedes pokľakne ako pred bohyňou a správa sa k nej ako k umeleckému dielu; alebo výstižná charakteristika jej osobnosti: extáza x agónia. Mercedes však všetky veci prežíva vnútorne, nie povrchne, zaujíma ju intenzita citu. Preto dokáže zdanlivé protiklady pôsobiace v jej živote spájať – medzi divákmi Racina a vyzliekačiek nerobí nijaké rozdiely; fyzická a duševná láska sú v jej vnímaní a prežívaní jedno – nerozlišuje sex a cit. Nahota Myriam Mézières v tomto prípade konečne rozvíja dej a nie je len samoúčelnou scénou, na ktorú sa čaká (ako napr. v Change pas de main) – symbolizuje jej zraniteľnosť, no aj vášeň, extázu, aj agóniu. Je badateľné, že Tanner si bral niečo z režisérov Novej vlny (okrem toho, Mercedes a Pierre sa stretli v poslednom metre, žeby odkaz na Truffauta ?), no myslím si tiež, že z hľadiska tematiky vzťahov a krehkosti intimity, našiel jeho film veľmi dobrého dediča v Audiardovom Les Olympiades. ()

Reklama

Reklama