101

D.A. Pennebaker natocil 101 vic jako dokument, nez zaznam klasickeho koncertu, za coz bych se vubec nezlobil, pokud by se ale zameroval mnohem durazneji na samotnou skupinu. Kdykoliv jsou zakulisni rozhovory primo s aktery, hned je to super napr. Alan Wilder (ma oblibena ex-DM persona) demonstrujici sve soundbanky na klavesach. Takovych momentu zde bohuzel moc neni a vetsinu dokumentarni casti tak tvori pohled na bandu nesympatickych fanousku, coz ma absolutne nulovy interest-factor. Jakmile ale cela party dojede do Pasadeny a DM zacnou hrat live, hned je to velka parada. Zatim stale mladi, plni elanu, nezdrogovani, s Wilderem... neni to jeste uplny vrchol Depeche Mode (Violator ani Songs of Faith and Devotion v te dobe jeste neexistovali), ale byli ve vyborne forme, pomalu uz se k vrcholu blizili a ze 101 je to citit. 7/10 (20.07.2012)

Z jedné strany skupina a nahodilé momentky ze zákulisí turné. Z druhé zase bezstarostná parta výstředních mladých lidí a jejich ztřeštěná cesta přes Spojené státy na 101 a finální koncert turné. To celé rámované živými vystoupeními kapely. Myslím, že nešlo o nejšťastněji zvolený koncept. Dokument často vyznívá bezradně, je vlečen odnikud nikam a při vybraném pojetí ho trápí zejména přepálená stopáž. Zase je ale fajn, že člověk může načichnout ryzí atmosféru dekadentních osmdesátek - ve vší jejich trapnosti, ale i rozverné hravosti. Nakonec je to ale vždy jen hudba, která obhajuje právo dokumentu na jeho holou existenci. (19.11.2011)

Stejnojmenný záznam koncetu byl prvním albem DM, které jsem měl nahraný na kazetě (asi tak 3.-4. kopie, takže už to celkem šumělo). Dodnes jsou pro mne DM kapela č. 1. Je proto celkem zvláštní, že na dokument 101 jsem se podíval až dnes.... Má to úžasnou atmosféru. Mrzí mne jen to, že tvůrci nedali víc prostoru pohledům do zákulisí... Ale rozumím tomu, že chtěli upřednostnit to nejatraktivnější, tedy dlouhé úryvky z koncertů, které jsou dodnes fascinující.... Linka, která sleduje skupinu fanoušků mi určitě nevadí, myslím, že vhodně dokresluje atmosféru, ale asi se z ní taky dalo vytěžit víc... (17.04.2021)

V osmdesátých letech jsme se s depešáky s nezájmem minuli, ale o dvacet let později se něco změnilo. Tedy z jejich strany to nebylo, stále mne ignorují, ale mě z nějakého neznámého důvodu začali bavit. Nestal se však ze mne jejich nekritický fanda, který by dával bůra čemukoliv, kde se kapela objeví. V tomto případě tři hvězdy znamenají 60%, což je přibližná doba, po kterou hrála hudba. Bez hudby jsem se prostě v některých pasážích solidně ponudil. Jakýkoli zaznamenaný koncert DM zkrátka považuji za lepší než je tento dokument. (19.11.2013)

V osmdesátým devátým jsem se narodila, takže na rozdíl od zdejších top komentátorů jsem prostě ještě fanynka ani bejt nemohla:-D O asi šestnáct let později jsem si je poprvý pustila,o zhruba osmnáct let později jsem je z nepochopitelnýho důvodu zahrabala na dno šuplíku. Hádám, že jsem na ně ještě nebyla dost zralá, nevim:-D Před rokem jsem je vatáhla z dávno zapomenutýho šuplíku a strnula jsem šokem, proč mi pro všechny bohy tohle leží na dně šuplíku:-D Tolik k tomu, jak si tu hezky navzájem vyprávíme svou depešáckou historii:-D Film byl v zákulisních záběrech boží, v koncertních záběrech taky, ale ta story s fanouškama, na tom pro mě bylo zajímavý asi jen sledování tý módy:-D Po tom koncertě se 17 tisíci si jen marně snažim představit, jak musí vypadat těch 50 tisíc, já na větším koncertě zatim nebyla, tak je to pro mě trochu šílená představa:-D (24.02.2014)