Prozacový národ

Rain Man zobrazoval autizmus obalený do hollywoodskeho pozlátka, Prozac Nation zobrazuje depresiu (hovoríme o skutočnej depresii ako psychóze!) bez obalu, bez pátosu a umelých emócií, ale obnaženú až na dreň. Christina Ricci svoju rolu nehrá, ona ju doslova prežíva každým aj tým najnepatrnejším neverbálnym signálom. Silné, mrazivé, skvelé!!! Prečo sa asi tento film nikdy nedostal do amerických kín? (25.03.2008)

O depresích ale studené jak psí čumák. Z režisérského pohledu naprosto nezvládnuté (čti odfláknuté) zpracování nám ani v nejměnším nedávám možnost ztotožnit se s emocemi hlavní postavy. Bylo mi jedno, jak to s Lizzie dopadne, jestli se zabije nebo ne, co vlastně prožívá. Celou dobu sem si řikal, že si za to ta koza může sama. Přitom téma antidepresiv poskytuje velmi silný podklad pro scénáristy. Dalo se zabrousit více do sociálních problému současných "United states of depresion" a zkritizovat, třeba i satiricky a nadčasově, tehdejší generaci Bruce Springsteena. Nemůžu si odpustit srovnání s Requiem for a dream. Tam deprese z obrazovky doslova sálá, divák prožívá všechno s hlavními postavami a na konci je tak emocionálně rozcupován, že do sebe musí kopnout pořádnýho panáka. Zde se absolutně netlačí na pilu, přitom právě u tohohle typu filmu je toho zapotřebí. No a drogové opojení v doprovodu skladby Perfect day od Lou Reeda bylo fakt už tím největším WTF momentem celého filmu. (11.12.2009)

Šílená deprese. Ale nečekaně dobré. Atmosféra filmu je fajn, příběh je celkem průměrný, ale nápad je samozřejmě výborný. Nicméně, co je opravdu výjimečné na tomto filmu, to jsou herci. Christina Ricci je na tuhle roli dokonalá. Tyhle narušené nepříjemné a sjeté holky jí prostě jdou! K tomu malé role, které byly všechny obsazeny znovu parádně. Biggs, Rhys Meyers, Williams a Heche. Paráda! A potom je tu naprosto famózní Jessica Lange! Ta herectví v tomto filmu pozvedla ještě o stupínek výše. Film, který by v dnešní době měl mít více pozornosti. (07.03.2018)

Jak přežít depresi a nespáchat sebevraždu. O tom vypráví ještě náctiletá novopečená studentka Harvardu a nadějná spisovatelka Lizzie. Jak moc na dospívajícího působí rodinné trable, psychicky nestabilní matka upínající se na dceru, která trpí až chorobnou závislostí na psaní, svém příteli a své kamarádce ze školy. A že by vše vyléčila terapie? Rozhodně stojí za vidění. (14.09.2012)

No ja budem teraz nechutne moralizovať. Síce sa film odohráva v 80’s a nie v súčasnosti, ale to je v podstate jedno. Máme tu ďalší Fight Club o vnútornom boji generácie, ktorá už nezažíva vojny, nemá svojich kajúcnikov, vlastnú emigráciu, či mučeníkov (áno, Karel Kryl asi tancuje v hrobe jigu). Sme preinformovaní až začíname pochybovať o existencii pravdy. Žijeme zahrabaní v nekonečných možnostiach a z tej klaustrofóbie sa nám chce kričať. Chýba nám ku šťastiu už len e-shop s drogami, simulácia súlože, či predávanie snov. Sme posledný krôčik od výdobytkov, s ktorými prestane dávať zmysel snažiť sa niečo dosiahnuť. Narodili sme sa do príliš rozvrátených rodín a tak nevieme, či obviniť rodičov zo sebectva a nezodpovednosti, alebo sa nechať obviňovať nimi z nedostatku vďaky. Nedokážeme byť skutočne šťastní! V lepšom prípade hľadáme útočisko v hudbe alebo písaní, v tom horšom v alkohole, drogách a iných domnelých náplastiach. V Amerike na to majú doktorov, ktorí vám predpíšu ďalšie oblbováky na upokojenie tej bolesti za cenu straty kontroly nad realitou. Stávajú sa z ľudí zombíci, ale je to vraj počas depresie menšie zlo. Fuj, to je nechutná fráza, ktorá nabáda premostiť ešte aj k politike, ale toho už sa zdržím. Welcome to The United States of depression! (03.04.2014)