Poslední dům nalevo

pozornosť si tento nezívislý, béčkový, nízkorozpočtový debut jedného zo súčasných majstrov hororu zaslúži hlavne vďaka tomu, že je to, samozrejme, jedna z prvých (ak nie prvá) dochovaná ukážka tohto špeciálneho subžánru a typu filmov a tiež kvôli uletenej, neukočírovanej bizarnosti - scény afektovane prehrávaného chystania oslavy, idylické zábery prírody, komické vsuvky dvojice nemotorných, totálne trápnych policajtov (bezzubá černoška s nákladiakom plným sliepok), podivné herecké kreácie a nevyvážená "psychológia" postáv, kopa bezstarostnej a veselej hudby - hippiesácky folk, bluegrass či podobné štýly... a do toho občas na nervy lezúca alogickosť správania postáv i celkového príbehu - to všetko okorenené poriadnou amatérskou filmárčinou a riadnou dávkou exploitatioinu a na tp dobu sexuálneho materiálu hrubšieho zhrna. skrátka - zábava tak pri natáčaní, ako pri pozeraní; ale ako filmové dielo - objektívna mizéria; (21.04.2014)

Cravenův debut a zároveň asi i to nejbrutálnější dílo, jaké kdy mistr žánru natočil. Amatérské podmínky nebyly na škodu, právě naopak, jelikož i dneska působí tenhle film špinavým a neuvěřitelně syrovým dojmem. Celou tu zvrhlou zábavu umocňuje polodokumentární kamera, ta totiž slouží jakoby další osoba, díky níž je nám dovoleno sledovat zblízka všechny ty hrůzy. Hudba často a vtipně kontrastuje s děním na obrazovce, což atmosféru trochu narušuje, ale náplastí je závěrečná vybíjená, kdy se ke slovu přihlásí ostré zuby a motorová pila. Ale pozor, cenzurovaná verze se od té nesestříhané liší jako kuře od krocana. Důkazem budiž dvouminutový a detailní záběr na zkrvavené ruce, jak se téměř s láskou probírají v dívčiných vnitřností. Prostě síla, co si budeme povídat... (25.05.2011)

Oko za oko, zub za zub. Sedmatřicet let starý debut s výpovědní hodnotou nekorunovaného krále hororu je amatérštinou nejhrubšího zrna (podílel se na něm i jiný hororový souputník Steve Miner – Pátek třináctého 2 a 3, Halloween: H20). Dvě dospívající dívky se vydají na koncert, ale namísto poslouchání rockové hudby a zkoušení lehkých drog se dostanou do spárů kriminálníků. Sexuální ponižování a neskrývané násilí vyvrcholí znásilněním a smrtí. Jenže osud tomu chtěl, aby se kvarteto psychopatů po peripetiích s autem dostalo do domu rodičů jedné z dívek. Hravá brutalita trošku zavání až tvůrcovou zvráceností, nicméně celé to má ke kvalitě daleko. Musí se ale nechat, že Wes Craven pracuje s látkou takovým způsobem, že snímek prostě nevypnete. Hlavně byl Craven první, kdo se obešel bez duchařin a na plátno přenesl nefalšované lidské zlo. O jeho „velikosti“ mluví i fakt, že dnes z jeho prvních snímků vznikají remaky (i když už jeho projekt byl předělávkou Pramenu panny od Bergmana). Jeho sbližování se s hororovým žánrem hojně pracuje s kontrastem bezmocných obětí průměrných Američanů a nepochopitelné brutality. The Last House on the Left je typickým příkladem. Námětově určitě zajímavé, feeling slušný, scénář je ale bez debat výsměch, herci jakoby ani nevěděli, jak se mají v daném momentě tvářit, o křečovitých dívčích obětech to platí dvojnásob. A pak jsou tu ještě otravní policajti, kterým dojde benzín a jejichž komickou účast si těžko vysvětlíme a rodiče (mamka, co ráda feluje člověka, co jí zabil dceru, taťka, kterej si nejprve zahraje na Kevina McCallistera, následně na Leatherface z Texaského masakru), jejichž jednání a emoce s tím spojené jsou diskutabilní. Jenže celý film je plný protikladů. Grotesknost x brutalita, hudba, která sem nepatří.. záměr? Přes všechny klady i zápory je The Last House on the Left i dnes slušné varování!! (11.06.2009)

Craven geniálním způsobem pracuje s protiklady a stříhá z idilických záběrů příprav narozenin rovnou na brutální znásilnění a zpět. Protipólem chladnokrevných vrahů postrádajících motivaci jsou pak ubozí policisté, neschopní zavázat si tkaničku u bot. Jako celek je to místy lehce nepřesvědčivé (a myslím, že tomu tak bylo i před lety), ale má to sílu. Je v tom vidět prvotina a málo peněz a možná o proto mi to přišlo tak zajímavé. Rozhodně doporučuju. (23.07.2009)

Vysvetlite mi niekto, či to Craven myslel vážne, alebo ktorú časť, alebo čo tým chcel povedať. Lebo keby išlo o tú spomínanú dilemu o pomste, takéto spracovanie je vyslovene dehonestujúce tak závažnú myšlienku. Neviem čo si mám o tom myslieť, spočiatku sa mi to celkom páčilo, dokonca až po scénu v lese (vrátane), s výnimkou otrasného hereckého výkonu predstaviteľky Mari a prestrihov na grotesknú dvojicu policajtov. Rozmýšľam či to nebol jeden z prvých impulzov pre filmovú pozíciu predstaviteľov zákona, ktorí prídu vždy až po funuse. Tiež mi napadlo (a teraz sa budete čudovať), či sa neinšpiroval Tarantino tou scénou kde otec obete vyberal v pivnici nástroj na vykonanie pomsty, pre podobnú Willisovu scénu v Pulp Fiction. Dúfam ale, že sa mýlim, pretože tento počin (ktorý mimochodom podľa mňa vôbec nie je horor a asi ani žiadny iný definovateľný žáner) nemá ani zďaleka úroveň filmov, ktorými sa neskôr iní tvorcovia môžu inšpirovať. No ale aby som nezabudol, keď som si opätovne preklikal film, s prekvapením zisťujem, že tá celkom znesiteľná časť bola viac než polovica celkovej minutáže. Neviem či je režisér schizofrenik, alebo ako sa to dá vysvetliť, ale druhá polovica bolo amatérske soft porno s prvkami starých brakových amerických seriálov. Moje celkové hodnotenie je teda možno prísne vzhľadom na pozitívnejšiu prvú polovicu, ale ten zbytok je žiaľ neodpustiteľný. (08.06.2012)