Kupec benátský

-"If you poison us, do we not die?" Docela dlouho jsem přemýšlela, proč mám v sobě jakousi iracionální nenávist, kdykoliv vidím Jeremyho Ironse v libovolné roli, a teď mi bylo připomenuto proč: protože před nějakými jedenácti lety jsem ho se školou viděla v Kupci benátském v roli absolutně pokryteckého slabocha a hluboce se mi to zarylo do podvědomí. A co se týče filmu samotného z mého dnešního pohledu: Dlouze jsem se (po novém promítání po těch letech) zamýšlela, jak správně formulovat své pocity. Navzdory angažmá Al Pacina, o kterém vím, že ho jímá hluboká láska k Shakespearovi, a který má vysoký potenciál být kompletně démonickou komplexní postavou, je výsledek až děsivě nevýrazný. Může za to schizofrenní rozhodnutí být za dobře jak s Shakespearovým původním textem, tak s moderní inscenační možností představovat Shylocka jako sympatickou postavu a ukřivděného hrdinu na úkor jednobarevného záporáka. Tím film vlastně začíná, že si přidává scény chování křesťanů vůči Židům, aby nastavil tón filmu, a na území Benátek zůstává hlavně s Shylockem a ukazuje jeho úhel pohledu, jenomže čím víc se film posouvá v čase, tím víc se to (pro mě skutečně nepochopitelně) proplétá s jakousi melodramatickou telenovelou o tom, jestli jsou Antonio s Bassaniem milenci a koho Bassanio miluje víc, jestli onoho pokryteckého slabocha a nebo arogantní bestii Portii. Poznámka na okraj, málokdy se mi stane, že jsou mi úplně všechny zamýšleně kladné postavy zcela nesympatické a nemám pro jejich jednání ani trochu pochopení. Ale pokračujme, myslím si, že režisér si měl při adaptaci počínat radikálně a nedodržovat Shakespearovu původní osnovu, protože z pohledu moderního/současného diváka je nepochopitelné, proč z dramatického a zdrcujícího soudního finále o do společnosti vrostlém rasismu a ještě jakémsi kritickém opisu kapitalistického přemýšlení přeskočí do posledního aktu o prstenech a mileneckých vádkách a filmu dodá několik dalších point, které s těmi předchozími obsahově nijak nesouvisí. A potom přijde zase závěr s Shylockem vypuzeným z ghetta a jeho dcerou svírající matčin svatební tyrkysový prsten, který by mohl být tak skvělý, kdyby nebyl tak vytlačený na okraj předchozí chtěnou a pozornost uzurpující romantikou. Plus jsem si vzpomněla na rozhovor s kouzelným neznámým pánem, se kterým jsem jela pár měsíců zpátky vlakem, o tom, jak se může měnit interpretace textu v průběhu staletí právě i na příkladu Shylocka - jak bizarní, že dnes se dojímáme nad zlomeným brečícím Pacinem, který přišel o všechno světské i duchovní a je pošlapán ostatními, jak to jenom jde, kdežto alžbětinští křesťané se na to dívali jako na happy end, protože konvertita Shylock nyní může šťastně čekat na smrt, protože po ní přijde do křesťanské nebe a nic lepšího si vlastně jakýkoliv člověk nemůže přát. A podruhé plus jsem si vzpomněla na jakýsi rozbor tohohle filmu, ve kterém autor psal, že každá z hlavní postav hraje v jiném stylu (a nevypadá to jako záměr) - Jeremy Irons realisticky, Joseph Fiennes moderně romanticky, Al Pacino ponořeně metodicky a Lynn Collins vědomě shakespearovsky. Tenhle nesoulad také myslím filmu ubližuje, než že by ho posílil nebo obohatil. Kéž bych byla tak chytrá a sečtělá, abych to takhle skvěle dovedla pojmenovat sama. (29.08.2016) (méně) (více)