Paříži, miluji Tě

Horko těžko věřím, že se tímhle dílkem pokusili vzdát jednotliví tvůrci hold Paříži. Ač jsem se z ní včera vrátila, její atmosféru jsem z tohohle filmu cítila jen poskrovnu, spíš mi přišlo, že spousta ze zúčastněných režisérů do Paříže jela čistě jen proto, aby se natočila ta jejich pětiminutovka a pak zase rychle domů, hlavně žádný zdržování. Nějak mi unikla i pointa většiny povídek, to už lépe dopadla Abeceda smrti, v níž tvůrci dokázali z podmínky "natoč horor, který se bude vztahovat k určitému písmenu" vytěžit daleko víc, než ti, jejichž podmínkou byla "romantická Paříž". Allen vzdal se svou Půlnocí této metropoli daleko větší poctu, u níž mi alespoň nad tou Paříží nejednou zaplesalo srdce. Tahle rádoby pocta však vyšumí do ztracena raz dva a rozhodně z ní nemám nějaký láskyplný pocit. 40% (17.09.2013)

Paříži, miluji tě je něco jako pohlednice. Občas kýčovitá, využívající klišé a zažité stereotypy, které se člověku asociují. Proto jsou také nejsilnějšími částmi ty filmy, které se snaží tak trochu tuto koncepci nabourat, ozvláštnit jí něčím novým nebo naprosto samotnou Paříž upozadit (Gus Van Sant, bratři Coenovi, Natali, Tykwer, Cuarón či Assayas). Ostatní filmy se dost propadají do nevýrazné šedi. Paříži, miluji tě je prostě velkou reklamou na Paříž, která často drží pozornost diváka jen díky přestylizovaným obrazům... (22.06.2009)

Miniatúrne príbehy variujúce lásku na mnoho podôb v uliciach, kaviarňach a domovoch Paríža, mesta láske zasvätenému. Vďaka úspornej stopáži sa priemerné poviedky pomerne rýchlo vytratia z pamäte, takže každý si môže vybrať z nadpriemerného zvyšku osobných favoritov. Minimalistickú majstrovkú skratku podľa mňa dosiahli Coenovské trampoty amerického turistu v metre,zamyslenie Waltera Sallesa a Daniely Thomasovej nad údelom matky: au-pairky, či Tykwerova poviedka o peripetiách vzťahu slepého chlapca k presvedčivo skúšajúcej herečke. Ideálne kino pre tých, ktorým láska nie je ľahostajná. (11.12.2006)

Upřímně řečeno jsem se u filmu už dlouho tak nenudil. První tři povídky jsou úplně tragické, pak to trošku (ale skutečně jen trošku) vylepší Coeni po kterých nastoupí jednoznačně nejlepší část o matce-chůvě. Pak zase rychlý skok do průměru až podprůměru, ze kterého občas vykoukne něco výborného a originálního (mimové, slepec) ale ani to nedokáže plně vyvážit převážně nezáživné a hlavně bezpointové historky (buzny, obchodní cestující, první povídka). Povídkové filmy (ve smyslu kde spolu povídky nesouvisejí a každou napsal a režíroval někdo jiný) nemám rád, většinou jde o nevyvážený mišmaš kde jsou špatné a nudné příběhy střídány skvělými, které jsou ale zákonitě zbytečně krátké a ploché. (23.09.2009)

V Paříži jsem nikdy nebyl a od té doby, co se z ní stalo výbušné město, se do ní ani nechystám. Nicméně filmovou reklamu na město lásky jsem si nenechal ujít a sledoval jsem přitom zástupy známých herců vypuštěných na různých místech metropole nad Seinou, kde po jejich stopě vyrazilo 22 režisérů s osmnácti štáby. Ne vždy se přitom lovcům podařilo zachytit něco zajímavého, možná mi tam taky trošku překáželo nemalé množství všudypřítomného multi-kulti, ale pár úlovků rozhodně stálo za zhlédnutí. Pro mne je jednoznačným vítězem běhu po Paříži Tom Tykwer, jehož zrychlené zachycení vztahu herečky a slepce mi zavonělo genialitou. (07.09.2016)