Far from Heaven
Loin du paradis
Ďaleko od neba
Režie:
Todd HaynesScénář:
Todd HaynesKamera:
Edward LachmanHudba:
Elmer BernsteinHrají:
Julianne Moore, Dennis Quaid, Dennis Haysbert, Patricia Clarkson, Viola Davis, James Rebhorn, Bette Henritze, Michael Gaston, Ryan Ward, Lindsay Andretta (více)Obsahy(1)
Whittakerovi jsou zdánlivě ideální rodina. Alespoň pro své okolí. Jsou klasickým obrazem ideálu padesátých let v Americe. Nic však nikdy není takové, jaké se zdá... Cathy je dokonalá žena v domácnosti, s perfektním životem, přesně taková, jaká by ideální žena v padesátých letech v Americe měla být. Je zdravá, má krásné děti, úspěšného manžela, sociální jistoty. Celý svět se jí však obrátí vzhůru nohama, když přistihne svého manžela s jiným mužem. Zmatená a zoufalá nachází útěchu v náruči afroamerického zahradníka Raymonda. Přes Frankovu sexuální orientaci a Cathyin vztah s Raymondem se pár snaží udržet manželství pohromadě. Oba dva to však změní jednou pro vždy. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (141)
Todd Haynes se asi rád vypořádává s nelehkými výzvami. Pět let před atypickým zachycením životních osudů Boba Dylana (I’m not There) si dal za úkol natočit „totální“ retro. Leč, mírná inovace obsahu nezachraňuje zšeřelost formy a film tak poslouží hlavně milovníkům starých amerických melodramat. Nadprůměrné herecké výkony si však může vychutnat každý. 70% Zajímavé komentáře: zputnik, Rex Mundi, Sarpele ()
Solidně zpracované drama o soužití černých a bílých Američanů v padesátých letech minulého století v jednom městě. Bohužel naší kultuře je toto téma hodně vzdálené, ale věřím, že pro Američany to musel být slušný filmový zážitek. Já konstatuji - herecký koncert pro Juliannu Moore, skvělý Quaid v pro něj nezvyklé roli slaboučkého a nevyrovnaného manžela, který má problémy se svou orientací a pěkná hudba Elmera Bernsteina. ()
Paradox tomu chtěl, aby film, který je po stránce formální poplatný padesátým létům, pojednával o zálěžitostech, které tehdy okruhem zájmů "normálních" lidí být nemohly. Tedy chci tím říci, že je to spojení brilatní, téměř geniální a právě proto je v něm tolik lidského pochybení, žádné vyhrocené strojené situace, taková to doba prostě byla a lidé podmaněni (ve svobodné zemi) propagandou věřili lecčemu... Po stránce herecké to snad ani nemohu komentovat, prostě výborné, kamera, úhly pohledu, barevné ladění - skvělé. Co víc si přát, snad větší zájem o takové filmy, neboť v kině moc lidí na tomhle dílku nepotkáte. ()
+3* načančané hollywoodské drama o předsudích v 50. letech v Americe. Retro styl je dokonalý i příběh, v kterém se divákovi nabízí hned dva problematické vztahy není špatný, ale jako by všechno plynulo po povrchu a nešlo do hloubky - asi by to ani v té stopáži nešlo. Takže film jen nastíní situaci jak to tehdy vypadalo a buďme rádi, že žijeme teď a tady a chraňme si to! Podobných filmu je kvanta - tento patří k mírně lepším, ale není důvod se k němu vracet. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 0 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Celé je to dělané ve starém stylu. Jak kdyby se snažili napodobit filmy ze starých dob. I ta hudba a její použití tomu naznačuje. Ta hudba je teda pěkně blbá. Bohužel si to až moc uvědomuju a to mě ruší. Navíc si myslím, že to jejich hraní je hodně umělé. Ta atmosféra mi tam připadala tak umělá, jak třeba ve Stepfordskejch paničkách, akorát tohle nebyla komedie. Ale ten námět byl fakt zajímavej. ()
Galerie (31)
Zajímavosti (13)
- V komentáři k filmu Todd Haynes poznamenal, že ho ovlivnil film Rainera Wernera Fassbindera Strach jíst duše (1974). Oba filmy zobrazují pocity odcizení a trapnosti, které jsou zprostředkovány například tím, že se někdy na postavě zdrží o několik vteřin déle, než je divákovi příjemné, než přejde k další scéně. (classic)
- Modrá barva je ve filmu často použita jako symbol upadajícího manželství Franka (Dennis Quaid) a Cathy (Julianne Moore), například ve scéně, kdy Cathy obdrží telefonát od hartfordské policie ohledně Franka a jeho „potulování“, a později, když Frank a Cathy opouštějí ordinaci psychiatra po první návštěvě, aby se pokusili omezit Frankovy homosexuální sklony. Právě ve druhém z těchto okamžiků je použito jediné sprosté slovo v celém filmu, a to Frankem na adresu Cathy, což ještě více demonstruje chlad a hořkost, kterou vůči své ženě cítí, a dokonale to ladí s barevnou paletou, která je během této scény obklopuje. (classic)
- Kromě barevného schématu Todd Haynes použil záběry a úhly odpovídající Sirkovým filmům a době vzniku a scénář využívá přehnaně melodramatické dialogy. Ve scénách jízdy autem tvůrci použili zadní projekci, která se běžně používala ve starších filmech, a pro jeden záběr, kdy Cathy (Julianne Moore) jede na baletní představení své dcery, dokonce znovu použili desku ze Sirkova filmu Psané ve větru (1956). (classic)
Reklama