Videodrom

Niečo medzi 3 až 4. Originálne, atmosferické a odpudivé, no zároveň nie úplne domyslené a možno až príliš bizarné. Niektoré scény by si žiadali viac doslovnosti a uvítal by som, keby sa Max dostal cez túto podivnú sektu dopracoval k ďalším nepriateľom a odhalil divákovi, kam až siahajú chápadlá Videodromu. (21.09.2022)

Toto už je klasický Cronenberg so všetkým čo od neho čakám (aj dobrým aj zlým), neistotou čo sa vlastne deje, zobrazením pomätenosti a naturálne nechutnými a na tú dobu jednoduchými ale pôsobivými scénami vkladania mechanizmu do ľudského tela (čo ma dostalo aj teraz) a jeho kombinácia. Špecialitka vo forme vybuchnutého TV prijímača s vychrstnutými ľudskými pozostatkami a s peknou záverečnou scénou ku koncu s rozkladajúcim sa človekom na javisku. (19.09.2008)

Narušené vnímání reality je Cronenbergovo oblíbené téma a stejně jako v pozdějším ExistenZ dokazuje že o něm dokáže nejen sofistikovaně přemýšlet, ale hlavně z něj udělat excelentní hororovou látku. Když v ExistenZ nechal hrdiny propadat se do mnohonásobných virtuálnch realit počítačových her, je jen logické že v jeho ideovém předchůdci bude budovat šílenství hrdiny na základě (ne)reality televizní, přičemž neopomene nadhodit věčnou otázku jaký vliv má či nemá extrémní televizní násilí na lidskou společnost, která ho se zájemem sleduje... a vytváří. Samozřejmě ale stejně postupně všechno zvrhne do pro něj typického hororu se spoustou větších či menších úchyláren s jeho traderkovými "biotech" rekvizitami a mutacemi postav (trochu mi připomíná H.R.Gigera naruby, když staví do popředí syrovost a špínu živé tkáně na úkor elegance high-tech složky). 8/10 (14.10.2009)

SPOJERY: Dost možná se pletu, ale Videodrome podle mě nemá klasickou mindfuckovou strukturu s pointou na konci. Vlákna reality a disreality zde nejsou zákeřně proplétaná, jak je zvykem, nýbrž jsou spojena, ačkoli netvoří jedno výsledné. Ve finále (a to může být taky chyba na mé straně) je Videodrome nerozluštitelný, avšak je to režijní zájem. Protože stejně jako je hlavní hrdina přesvědčen o hranici mezi televizním světem a skutečným, takovou má divák představu o syžetu filmu, jehož řekněme určitá pravidla již zná a považuje je za neochvějná. Ten je však zde natolik atypický (už jenom uspořádání scén je fakt úchylný), že se tak sledující dostává do stejné smyčky jako hlavní postava. Ta je s divákem naprosto spřízněna - jakmile je přesvědčena o halucinacích, divák je také. Divák neví o nic více ani nemá prostor uvažovat jinak než hlavní postava, která se na konci zastřelí (hned dvakrát pro jistotu).. to pak není divu, že z projekce odejdete s festovním bordelem v hlavě. EDIT: pravidla dění na obrazovce známe stejně jako hlavní postava pravidla naší reality. Přijímáme ji cokoli si pustíme. Pokud začne být dění surreálné, máme tendence to vysvětlovat. U Videodrome si tímhle nepomůžeme. Surreálnost je v tomhle filmu nikoli prvek zcizovací, ale semknuvší. Skrze ni jsou uskutečněny zásadní rozhodnutí a zvraty. Tedy vítězství nového postupu ("Long live to new flesh") nad klasickým ("death to Videodrome"). Evoluce i ve vaší televizi -) (31.05.2011)

Není to ani dobrý, není to ani špatný, jenom se to hrozně utápí ve snaze být něčím víc, než jen trochu jetým béčkem, kterým je. Námět je sice možná zajímavej, ale provedením sakra nevyužitej (tam kde jsou halucinace hybatelem děje jako tady, musí být zapojeny MNOHEM lépe do děje) a jeho nejzajímavější motivy vyzní do hluchého ztracena, docela škoda, s lepším scénářem a ujasněným směrem kam se vydat by totiž mohl bejt výsledek atmosferický techno-thriller, kterej by fungoval i dnes, jen by stačilo přítomné televize zaměnit za internet. (26.12.2014)