Plynové lampy

Charles Boyer je ďábel, s nímž stojí a padá tento film. Jeho pianista Gregory je tak nedozírně démonická postava, že protivník Cotten nemá nárok naprosto na nic. Tahle příkladně melodramatická destrukce nebohé Ingrid Bergman funguje ve všech směrech i dnes. Dokonalý je obrovský dům plný nepříznivě nakloněných postav, především bych rád zmínil Angelu Lansbury (otravná spisovatelka, co strká všude nos, je na odstřel už zde coby dvacetiletá komorná). Deptaná Ingrid Bergman přitom není obětí zásluhou vlastní neschopnosti, film si zakládá na tom, aby Boyerovým trikům nebylo možné nic vytknout. Slabý Cotten není vůbec soupeřem, což je jediná vada na kráse Cukorova uměleckého díla. Spolehlivý režisér připravil výborné představení - udělal maximum a Boyer ještě víc. (16.09.2009)

Neobyčejně silný zážitek i při opakovaném vidění. Psychothrillerů o ženách ohrožovaných manžely jsou mraky, ale tento má tak mimořádné herecké výkony, že na něj nezapomenete do smrti. Charles Boyer trýzní Ingrid Bergmanovou tak rafinovaně, že si to ta nebožačka ani neuvědomuje. Když jsou otočeni směrem od sebe, vidíme Boyerovu pravou tvář, ale když se střetnou pohledy, je to úplně jiný člověk. Změna, jaké dosáhl pouhým pohledem, jako když přeblikne semafor. No a když vidíte, jak nehne brvou a metodicky Bergmanové lže, sugeruje jí, že se zbláznila a každé její doutnající podezření típne hned v zárodku protiútokem, působí vlastně sadističtěji, než kdyby ji například zavřel ve sklepě a chodil ji tam mlátit pohrabáčem. Spolu s Psychem absolutní špička žánru. 100% (30.11.2006)

Vynikající psychothriller z hollywoodské dílny, která nikdy nebyla tak křišťálově nedotknutelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jedny z nejvýraznějších reminiscencí nalezneme i v domácí Pytlákově schovance, což překvapí nejen v rámci dobové reflexe, ale také v oblasti žánru. Ten se i přes dílčí rušivé elementy rozestupuje v perfektně modelovanou psychologickou hru v podání skvělého Charlese Boyera a Ingrid Bergmanové. Až do morku kostí mrazí z každičkého pohasnutí plynových lamp, těžkých šouravých kroků na půdě a šeptavého hlasu odkudsi. (29.04.2012)

Ćo sa týka atmosféry, jeden z najlepších filmov, čo som kedy videl. Pomerne jednoduchý a predvídateľný príbeh je v tomto prípade skôr výhodou, aby si divák túto úžasnú ponurú atmosféru vychutnal. Akýkoľvek iný prekvapujúci záver alebo scenaristické klučky by mu iba ublížili. A nič iné ako happy end sa nedá akceptovať, pokiaľ fandíte krásnej Ingrid Bergman. Dnes by sme takýto triler nazvali typicky hitchcockovský, ak by sme nevedeli, že ho natočil George Cukor. Videl som v desiatich rokoch a repete som si dal o 20 rokov neskôr. Na tretí krát som obdivoval precíznu kameru, tento film by mohol byť príkladom, ako postupovať pri oživovaní divadelných hier do filmovej podoby. (26.07.2009)

Ponenáhlu houstnoucí dusno v klaustrofobně přeplněných interiérech i stále mlhavějších ateliérových ulicích, brilantně napsané repliky zarývající se do paměti i s melodií hlasů, trochu starosvětské, ale precizní herectví, prostě vrcholná ukázka hitchcockovské totálně kontrolované filmařiny ve filmu o totální kontrole člověka člověkem. Věčná škoda, že se k tomu už dnes nedá přijít bez předchozí znalosti zápletky, až je z toho jeden občas netrpělivý, kdy už se věci posunou dál, ale i tak je úžasné sledovat, kam až se v posledním dějství vybičuje Paulina nejistota a jak si pak za všechny manipulované nebožačky světa vychutnává závěrečnou katarzi. (25.10.2018)