Marie Antoinetta

Na tenhle film musíte mít dětskou duši, schopnost bezstarostných šíleností. Sofia Coppola si ráda hraje a kmotrovo dítě si hračky vybírá s podivnou umanutostí. Hračka jménem ČAS. 19 pozemských let zobrazí jako pár letokruhů, sedmiletou snahu o početí dědice trůnu jako několik svůdných, ale nemotorných zakopnutí v loži. Politiku sváže do kozelce, s gustem nakopne jehlovým podpatkem od Manola Blahníka a na zbylou hromádku posadí čokoládový dortík. Druhá hračka: HUDBA. Rockové riffy střídají barokní selanku. Cure a New Order svádějí bitvu o vaše uši s Bachem. Třetí hračka: DUŠE. Marii Antoinette sledujeme, ale nedostaneme k té postavě klíč,Sofia si uvědomuje prázdnotu slov a nevyslovitelnost toho, co nás svírá. Klíč si musíme vyrobit -stejně jako její manžel. A když se ho Marie Antoinette zeptá, jestli ho baví vyrábět klíče? Ptá se stejně Sofia diváků. Obviously. ČTVRTÁ hračka: OBRAZY Opulentní oltář hédonismu, který spolu fontánou šampaňského tryská v dekadenci. Vizuálně je to žranice. Tak velká, že vám roztáhne žaludek na trojnásobek a pak vás nechá hladovět. V ďábelském tempu s vámi roztočí kolotoč barev a tónů. Fasten your seatbelts. Pátá hračka: INTIMNO Tělesná láska je portrétována dvěma způsoby. Jako nástroj produkce následníka trůnu, povinnost, kterou je nutno splnit, zavřít oči, hýbat se úsporně a myslet na blaho Francie a na příkaz rakouské maminky. A druhé..intimno jako nositel slasti. Vášeň, která od prvních jiskřiček pohledů postupuje od ohníčku k vatře, která sežehává. ŠESTÁ hračka: FILOSOFIA Marie Antoinette je plná tolika myšlenek, že mezi hudebnímí motivy, obuvnickými a potravinářskými reklamami poskakují jako pytel neposlušných blech. Jednou tam, podruhé onde a než mrknete, zmizí za hradbou pastelových volánů, heidegerovské „ o čem nelze mluvit, o tom nutno mlčet“ a rousseauovská představa nezkaženého divocha. Nechá vás chytit se Marie Antoinetty za ruku, ale od oslepujícího světla ciknkrlátek, pozlátek a neonů se musíte osvobodit sami. SEDMÁ hračka: DIVÁK Hypnotické filmové surfování. Chytnete tu správnou vlnu, postavíte se a jedete euforickou jízdu až ke břehu. Až po dojezdu vám začne magnetická rezonance vidlemi přehazovat neurony a dloubat do spojů. 9/10 (26.04.2007)

Scénář: Sofia Coppola .. Rád bych, jenže tentokrát se nepřidám, k vlně nadšenců - snímek mě nenadchl jako dva předešlé z Sofiiny dílny - zejména po dějové stránce je tentokrát dosti vyprázdněný. Děj sleduje nástup světaneznalé a temperamentní Marie Antoinetty na francouzský trůn, kde se její role uzavře do kruhu každodenních rituálů, přísné škrobené etikety a veřejných diskuzí nad sexuálními problémy mladého páru, které jsou jen počátkem historický známých intrik s fatálním následkem. O historii zde jde však opravdu minimálně, navíc kromě honosného prostředí Versailles se nedočkáme nějakých pompézních ruchů doby a záchvěvy Francouzské revoluce, která nakonec semlela i Marii, dolehnou jen sporadicky. Režijně je to kočírované slibně, ale po čase je to dosti únavné. Když se královna nudí či necítí dobře, všechny tyto pocity prostupují do diváka a ten se bohužel také tak nudí. Navíc některé pasáže působí až kýčovitě s na první pohled nehodícím se rock-pop laděným soundtrackem a vlezlou kamerou spíše ruší než gradují vyprávění. 50%. (10.02.2007)

Jen co DVD s Marií Antoinettou vychladlo a já vstal z křesla, hned jsem se automaticky aristokratickým krokem vydal na pouť za láhví průzračného vína, které jsem hodlal zkonzumovat se všemi vznešenými manýrami kolem a úplně jsem okolo sebe v obýváků slyšel to všudypřítomné a všekomentující štěbetání dvorního osazenstva a jindy usedlá výbava pokoje se přede mnou zničehonic vybarvovala do sladkých krémových odstínů bujíce do rokokní přezdobenosti. _____Sofie Coppola natočila film, který neptřebuje mnoho výrazových prostředků ani (p)opisné dialogy k vyjádřil všech myšlenek a témat v něm ukrytých. Netřeba jí ani střídavého poukazování na "dobré" a "špatné" vlastnosti lidem popravené královny k podchycení abivalentnosti její osobnosti - takové věci se tady hážou za hlavou a snímek spolu se samotnou Marií klouže bo bezstarostné vlně. ___ Ne, Marie Antoinetta skutečně není komplexním pohledem na osobnost z historie ani roztomile načančanou studnicí moudrosti - je to snímek převážně pocitový, svou stylizací a neustálým opakovaní obdobných situací a protokolních rituálů přenášející na diváka dojmy a citové rozpoložení jeho hrdinky. ___Je to vlastně opravdu bezobsažné, ale přitom nesmírně podnětné, čehož si vážím víc, než v mnohých filmech pozorované tvůrčí "užvaněnosti", která často k ničemu nevede.___P.S: Přečtěte si ještě komentář od Rovera. (24.01.2009)

Mé čekání se vyplatilo. Po dvou naprosto dokonalých snímcích mě Sofia Coppola nepřestává udivovat. Marie Antoinetta je opravdu citlivý a v některých okamžicích dechberoucí film. Už ve Smrti panen se Kirsten Dunst osvědčila jako dokonalá představitelka Sofiiných děl a v roli Marie je okouzlující a zároveň neskonale přesvědčivá. Při scéně "podíváme se na západ slunce" mi bylo opravdu krásně a já myslell, že už film ani nemůže být lepší. Pche, jsem to ale naiva. Posledních 15 minut se nese v neskutečně temném hávu a emocema se fakt nešetří . Jste-li fanoušky Sofie Coppoly, nesmíte tenhle barevný snímek minout. Viva la France! (30.06.2007)

Režisérka Sofia Coppola dokáže vedením herců a pojetím scény mistrovsky vystihnout atmosféru určité intimní chvíle. Ani její kostýmní film se proto neopájí dobou, ale zaměřuje se na Marii Antoinettu. Nezobrazuje ji jako královnu procházející velkými dějinnými událostmi, nýbrž jako ženu v různých emocionálních proměnách – dětsky rozvernou, citlivou, zraňovanou, či zamilovanou. Opulentní prostory Versailles a velké historické osobnosti zde jsou čistě kulisami obklopujícími titulní hrdinku. (15.09.2008)