Marie Antoinetta

To je komické. To je Versailles má paní. Rozmáchlá kostýmová freska, na kterou se sice dobře dívá, ale která pod vším tím pudrem a kudrlinkami neskrývá nic jiného, než prachsprostou dějovou prázdnotu bez náznaku jakékoliv pointy. Marie Antoinetta se obléká, Marie Antoinetta se vdává, Marie Antoinetta pořádá večírek, Marie Antoinetta hraje karty... Zkrátka když už se objeví nějaké zajímavé téma, od kterého by se příběh konečně mohl odrazit (Marná snaha o potomka, nevěra, francouzská revoluce...), nechává se to plavat a jede se ve stejném tempu dál. Od dobrého filmu čekám teda rozhodně víc. (12.07.2007)

Ako žánrovému tradicionalistovi mi vadil absolútny nedostatok historickej atmosféry, ale je mi jasné, že je to úplne nepodstatný argument, pretože Sofia samozrejme nechcela natočiť druhú Kráľovnú Margot, ale len pestrofarebnú tortičku, len akúsi ľahkonohú (až na ten pochmúrny koniec) hru na históriu. Keby som chcel byť hnusný, označím to za klasický ženský intelektuálny film, napĺňajúci ošúchanú schému "žena zviazaná spoločenskými konvenciami sa búri, rieši svoje vzťahy s mužmi a matkou a aby sme tej telenovele dodali váhu, dajme tomu tragický koniec". Lenže to by film nesmel mať tú podmanivú atmosféru, sálajúcu typickým Sofiiným režijným rukopisom, ktorý je čím ďalej vybrúsenejší a dokáže byť fascinujúci. Príjemné, hoci na rozdiel od Lost in Translation nemám najmenšiu potrebu pozrieť si to znovu. (07.06.2007)

M.A. není zklamáním, ale ve srovnání s předešlými dvěma bijáky Sofie Coppolové asi bohužel neobstojí. Marie Antoinette je silná jako intimní pohled na život ženy, která si musela vzít člověka, jehož jí vybral někdo jiný, a která musela otěhotnět, aby splnila nároky na ní kladené. Coppolová zručně inscenuje často až směšné dobové rituály, nechává nám nahlédnout pod pokličku královského života, který i přes materiální přebytek nemusel znamenat štěstí. Emoce hlavní hrdinky jsou vylíčeny skvěle, tak jak to Coppolová umí, nemůžu si ale pomoci, současná hudba se sem nehodí. Nepřijde mi to ani inspirativní, ani provokativní, jen zbytečné a rozptylující. Snad v jednom momentě mě tenhle přístup zaujal - a to když na minutu spustili The Strokes. M.A. je místy maličko zdlouhavá, možná trošku chladná, ale určitě nenudí. Uvidíme, jaký dojem budu mít z druhého zhlédnutí. To si ale nechám na velké plátno. P.S. Viděno z DVD screeneru. (09.12.2006)

Režisérka Sofia Coppola dokáže vedením herců a pojetím scény mistrovsky vystihnout atmosféru určité intimní chvíle. Ani její kostýmní film se proto neopájí dobou, ale zaměřuje se na Marii Antoinettu. Nezobrazuje ji jako královnu procházející velkými dějinnými událostmi, nýbrž jako ženu v různých emocionálních proměnách – dětsky rozvernou, citlivou, zraňovanou, či zamilovanou. Opulentní prostory Versailles a velké historické osobnosti zde jsou čistě kulisami obklopujícími titulní hrdinku. (15.09.2008)

Obdivuji a zbožňuji Sofii Coppolu. Co ona dokáže vytvořit obrazem a zvukem, nikoli dialogy, je ohromující. Její cit pro atmosféru se rovná dokonalosti a detaily, které bezchybně pasují, mě zarážejí. Marie Antoinetta se v jejích rukou stala mojí oblíbenou Královnou, a to jsem do této chvíle znala jenom jméno, nikoli její život a činy. Žena vlastně dívka, která se musí vzdát všeho pro uzavření spojenectví. Začlenit se v cizí zemi, s (pro mě úplně) hroznými zvyky a pravidly, s manželem, který se z počátku zdá, že je gay, společností, která ji odsuzovala, je nad lidský výkon. Pro to se ji nikdo nemůže divit, že vedla takový život. Ač s ní v jistých ohledech nesympatizuji, ale nemůžu tvrdit, že já na jejím místě, bych se nezachovala stejně. A jelikož se bohužel nikdy nestanu Královnou, nemůžu to ani zjistit. Rozhodně děkuji Kirsten Dunst za její nejlepší roli (pro mě, jako herečku ji nemám moc v lásce) a Sofii Coppole, jež mi dopřála nezapomenutelný a dech beroucí zážitek. PS: Nebyla bych to já, kdybych nevyzdvihla momenty týkající se zvířátek.. Scéna s Mopsíkem a ovečkou jsou pro mě nejkrásnější momenty, které jsem za poslední dobu viděla :-) (22.01.2010)