Marie Antoinetta

Marie Antoinetta mi vždy přišla jako velice zajímavá postava, bohužel stíhaná nepřízní osudu. Přesně jak smrt Romanovců, se mi smrt Marie Antoinetty příčí. Proto jsem byla ráda, že existuje film, který opěvuje slávu (či naopak) této královny. Bohužel film, i přesto, jak famózně vypadá, nic z toho nepodal. --------- Hlavní hrdinka byla představena Kirsten Dunst. Nemohu říct, že by role byla nezvládnutá, ale myslím si, že Kirsten nezachytila úplně podstatu Marie. Být to jakýkoliv jiný film, zavřela bych hlavu a užívala si herecké výkony této blondýnky v krásných šatech. Nicméně zde měla hrát docela kontroverzní historickou postavu a bohužel nedokázala ani pomluvy vyvrátit, ale ani je potvrdit. Prostě proplula filmem aniž by zanechala jakoukoliv stopu v divákovi. -------- Zbytek obsazení se formuje od různých herců. Od méně známých až po špičky jako Steve Coogan. Mile mě překvapila i mini rolička Jamieho Dornana, který, nutno podotknout, vypadá v každém věku skvěle. ---------- Film působí díky rekvizitám a kostýmům nádherně a famózně, bohužel si nemohu nespojovat film s reklamou na Avon. Vím, že to bylo cílené, nicméně tolik luxusu najednou diváka unaví a po patnácti minutách přestane vnímat zbylé kostýmy a rekvizity (co je škoda - kostýmy jsou opravdu nádherné). -------- Film patří mezi klasiky, nicméně do mé zlaté sbírečky rozhodně nepatří. Film mi bohužel nic nedal. A pokud zmíním neukončený příběh... (30.04.2018)

Tento počin Sofii Capolly by si dle mého názoru zasloužil mnohem větší uznání. Film díky unikátně vytvořené atmosféře velmi pěkně funguje jako celek, scény na sebe harmonicky navazují a dialogy dávají smysl. Kirsten Dunst v hlavní roli byla dle mého názoru trefou do černého. Velmi milým překvapením pro mě byla relativní historická přesnost, kterou podobně laděné snímky postrádají. Na film jsem se díval bezprostředně po shlédnutí čtyř dílů TV filmu Marie Terezie a první věc, která mě překvapila, byl soundtrack. Ze začátku mi vyloženě vadil, později mi začal dávat větší smysl a ke konci jsem si spojení prostředí Francie 18. století spolu s hudbou ze 70. a 80. let 20. století vyloženě užíval. Život v přepychu, drahé oslavy, šaty a hazard jsem si se jménem Marie Antoinetty spojoval už před zhlédnutím filmu, ale až nyní jsem schopen si udělat představu proč tomu tak vlastně bylo. Stefan Zweig popisuje ve své biografii Marii Antoinettu slovy jejího vychovatele: " Přestože velmi lehce chápala, nikdy neměla nejmenší sklon zaměstnávat se nějakým vážným předmětem". Myslím si, že toto spojení lehkovážnosti a roztržitosti s jistou dávkou snahy pro vyřešení toho "nejnutnějšího" provázel "louve autrichienne" po celý život a ve filmu je tento fakt přijatelně ztvárněn. Nejlepší scénou je pro mě pohled z kočáru na Versailles po devatenáctiletém pobytu. Jako by z ní byla cítit všechna nostalgie z prožitých chvil. Zároveň však i vše, co bude následovat. (04.02.2020)

Dlouho jsem přemýšlel, jak tohleto dokázala Sofia Coppola natočit po Ztraceno v překladu. Divák tu většinu času klouže po povrchní reklamně řemeslné selance, která působí jako vycpávky hluchých míst Sexu ve městě. Až do poslední čtvrtiny to celé působí nějak divně nedomrle. Žádné intriky, žádná politika, ani zhůvěřilost šlechty. Přitom byla skutečná Antoinetta politicky aktivnější než její manžel a nakonec se stala sama objetí právě dvorských intrik. To se ale Sofii nehodilo a plochost života své hrdinky zvýraznila ještě osmdesátkovým soundtrackem jak z teen seriálu nebo reklamy na nachos. Jakoby v rešerších k dobové atmosféře, módě a psychologii postav čerpala jen z newyorských queer balls. Pak mi to v poslední čtvrtině došlo. Sofia chce vykreslit další citlivou hrdinku přijímající svůj osud v zajetí společenských konvencí, které ji determinují k prázdnotě a nespravedlivě doženou až pod sekec. Skutečná Antoinetta byla daleko zajímavější osobnost, netrávila dny mlsáním dortíčků a švitořením s kamarádkami. Film o ní by stál za to. Ale Sofia ji takovou nechtěla. Její vize ženy, která má víc společného se současnými yuppies, než s realitou předrevolučního Versailles, je vizí Antoinetty bohužel ztracené v scénáři. Film je tak především o formální stránce povýšené na hlavní koncept. A samozřejmě také o herectví Kirsten Dunst. Nakonec to celé ani nevyzní tak ploše, jak se na začátku může zdát. Vlastně se mi to s odstupem dostalo trochu pod kůži. Pro někoho však může film až příliš balancovat na hraně scénáristicky nerozvinutého projektu a introvertního art konceptu kořeněného trochu feministickou kritikou dějin a trochu new wavem. (22.01.2021)

Skvělé! 5*! Hlavní představitelku jsem viděl poprvé a to nedávno v tv. Fargu. Vyloženě mně tam lezla na nervy. Našel jsem si ji a zhlédl film o Marii Antoinettě. A ten film mne nadchnul. Vším. Atmosférou, kostýmy, herci a především velmi dobrým herectvím Kirsten Dunst. Až teď jsem asi pochopil, že ve Fargu musela hrát takovou, jakou musela být.... O rakouské princezně jsem jen věděl, že byla dcerou Marie Terezie, vdala se mladinká za Ludvíka XVI, a že byla za revoluce sťata. A samozřejmě jsem znal její výrok: Když nemají na chleba, ať její koláče. Ten zazněl i ve filmu, ale ne že by ho vyslovila přímo královna, ale že si to na ni vymyslil dav, který ji neměl v lásce od začátku. Tak teď nevím, co je pravda na tomto výroku. Z filmu na mne zapůsobila, alespoň zprvu jako příjemná, přátelská, milá dívka, která není naplněna manželskou láskou a aktem a stává se z ní pomalu rozhazovačná panovnice. Ale po narození dětí byla dobrou matkou a krále neopustila ani v největším nebezpečí. Škoda, že film nepokračoval dále a nekončil až na popravišti. (20.03.2021)

Původní autorsý film, kterému nejde o historickou dokumentaci, pramennou věrnost, ale pomocí volby priorit pokouší se legimitovat sebe, dospívající holka z zajištěného domova v jiném zajištěném domově, avšak nároky naléhajícím. Vlasně film o dospívání dívek, jenže reflexe je historická. V té dobré náladě a rozvernosti je Kirsten D famózní. Současná hudba (namísto soudobé) je zajímavým stimulem k aktuální sebereflexi. Je-li vše dostupné, jak žít? Ptá se současné děvče, jemuž náboženské imperativy jsou zprofanovány. Dospění přichází relativně pozdě, je filmem jen nuceně dovypráveno. (07.06.2023)

Při sledování jsem jedla koláče. Chutnaly mi. (17.08.2023)