Sbohem, královno

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)

Co to bylo? Co se nám autoři snažili říct? Já si dlooouho nemoh o tom filmu udělat dojem, a když jsem si ho udělal, jaký byl? Že Marie Antoinetta byla tak trochu lesba, která svoje touhy musela potlačit kvůli dobytí Bastily? No to snad ne, takový dojem to snad vyvolat nemělo... Dvě * za kostýmy, interiéry a táááákhle malinko za zbytek, protože to byl takový nevýrazný guláš téměř bez děje, který mi přišel jako sekvence vytržená z nějakého seriálu. (18.07.2016)

Atmosféra filmu na mě působila dosti umouněně.Jakože to herce nebaví.Ale ani jednoho.Scéna s pokládáním hlavy na špalek byla zbytečně časově natažená.Nevím ,co si na tom záběru měl divák vychutnat.Postava Seydoux mi přišla ospalá unuděná.ještě že měla ve scénáři neustálé drbání se.Jinak by snad celý čas byly v záběru její silikony ve výstřihu.Film který už po druhé nebudu chtít vidět. (06.10.2015)

Přesladké niterné hledisko věnované posledním dnům Marie Antoinetty ve Versailles. V českém prostředí podobnou metodu známe z Vávrovy Veroniky, kde nám také hlavní hrdinku vykresluje především pohled do ní zamilované stoupenkyně. V Les Adieux à la reine jsou emoce ještě intimnější, už pro ten zkrácený čas. Nádherný soukromý pohled do mozaiky Velké francouzské revoluce. (Předlohou je román, který česky samozřejmě nevyšel.) (02.02.2017)

Konečně kvalitní artový snímek o ženách, který je ovšem vtipný tím, že je natočen ryze mužským pohledem, takže takřka v každém pohledu je nějaký ten velmi hluboký výstřih. Trochu rozpačitá jsem z lesbických motivů, ale co už - obě dámy jsou alespoň krásné. Každopádně je tam příjemně roztěkaná kamera a vůbec hysterická atmosféra Versailles. Tam kde končí Marie Antoinette, začíná Sbohem královno. Berlinale 2012 – Haus der Berliner Festspiele (11.03.2012)